Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 17 | Druhá šance

Moji milí,

čas plyne neskutečně rychle, nemyslíte? Já ho trávím většinu v práci a jak přijdu domů, dám si sprchu, najím se a spím. Welcome to adult life, Mei~

Teď sel ale konečně nějak učím rozdělit si volný čas, abych byla to nejproduktivnější, trochu ale bádám nad nějakými nápady. Moc se mi do fanfikcí nechce, spíš bych se zaměřila na nějaké originálovky, tak uvidíme, jak se mě to bude držet. Každopádně už mám jednu rozepsanou, ale to jsem vám už myslím sdělila.

Enjoy~ ^u^

><><><><><

„Mimochodem díky za poznámky, už je mám všechny opsané," snažil se Itachi odvést pozornost jinam, ale jeho bratranec stále šokovaně zpracovával informaci, která dorazila k jeho ušním bubínkům.

„Ty chceš po své nedávné panické atace na diskotéku?" zopakoval Shisui. Tentokrát to byl Itachi, kdo vykulil oči.

„Je to kostýmová party, to zaprvé, a zadruhé jsi mě na ni taky zval."

„Co? Kdy?"

Někdy bylo mluvit se Shisuim opravdu těžké.

„To je už asi jedno... Každopádně jsem ti jenom chtěl říct, že tam půjdeme spolu s Deidarou."

„Vážně? Nějak mi to nesedí... hmmm... proč asi? Možná proto, že jsi zaprvé měl panickou ataku, zadruhé nechodíš na takové akce? I já tě musím přesvědčit, pak stačí jediný slovo od Deidary a seš tam pečenej vařenej."

„Snad nežárlíš," uchechtl se Itachi.

Shisui nafoukl tváře a složil ruce na hrudníku. Připomínal přerostlé uražené děcko, ale Itachi věděl, že to jenom hraje.

„Nikdo neřekl, že tam taky nemůžeš."

V tom se Shisui nadchl. „Půjdeme za tři mušketýry?"

„Ne," zamítl okamžitě druhý Uchiha. „Já jsem o tom tolik nepřemýšlel a Deidary jsem se vlastně ani neptal na kostým. Ale hádám, že není problém jít bez kostýmu?"

„Nebo se slušně obleč a půjdeš za prince."

„Jo, to zní jako možnost," kývl hlavou Itachi a přešel ke své šatní skříni. Otevřel ji a koukal dovnitř jako by koukal na televizi, kde zrovna běží nějaký nudný dokument. „Oblek ne," zhodnotil rychle.

„Tak můžeme jít něco vybrat. Znám jednu půjčovnu kostýmů, mohli bysme tam zítra zajít, jestli bys chtěl."

„To by šlo," přitakal Itachi, zavřel skříň a znovu se posadil na postel. „Jenom napíšu Deidarovi."

„Ptáš se ho na svolení?" rýpnul si Shisui.

„Blbče," střelil po něm Itachi a zasmál se.

Shisui chvilku nic neříkal, pak dodal: „Může jít s námi. Nebo můžete jít vy dva spolu."

Itachiho prsty se zastavily v psaní věty a dvěma poklepáními si zobrazil bratrancův obličej. „Ty vážně žárlíš."

„Nežárlím prosím tě," mávl nad tím Shisui rukou. Snažil se zakrýt své rozpaky, ale pravdou bylo, že skutečně trochu žárlil. Jeho bratranec už není jenom jeho a po tom, co viděl, že se o něj Deidara skutečně zajímá a stará, mu došlo, jak připoutaní k sobě byli. Nebo spíš jak moc je Shisui na přítomnost svého bratrance zvyklý. Nový člověk v Itachiho životě, navíc tak důležitý – partner, byl pro nejen Itachiho, ale především pro Shisuiho velká změna.