Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 21 | Čas

Vážení přátelé,

sešli jsme se zde, abychom se pomalu dobelhali do konce této povídky. Toto je oficiálně předposlední kapitola a já doufám, že se vám celá povídky líbila. :3

><><><><><

Zůstal zírat na svého přítele a kousek si poodstoupil. Nevěřil tomu, že by ho rozčilený Itachi dokázal uhodit, ale měl pocit, že nemá právo mu být tak blízko.

Itachi se dozvěděl pravdu. Bylo celkem jedno odkud, to už nehrálo roli.

„Tu knihu jsem ti do batohu nastrčil záměrně," začal Deidara s pravdou, kterou si Itachi přál i nepřál slyšet. „Chlastali jsme s kámošema a bavili se i o tobě a–"

„Vsadili se?" doplnil ho Itachi. Jeho ledová maska roztála a na tváři měl pouze lítost.

„Nebyla to sázka," vyhrknul Deidara. „Byli jsme přiopilý a já si prostě vzal do hlavy, že můžu mít, koho chci. Jestli se mi zachce, klidně i nedobytného Uchihu Itachiho."

„Takže jsi mnou manipuloval," odhadl Itachi. Na to neměl Deidara co říct, dokázal jen hledět do země a zpytovat svědomí. „Nešel jsi za mnou jako ostatní, ale donutil jsi mě, abych já šel za tebou. V dobré víře, že ti vrátím knihu, pozvu tě na kafe jako omluvu, a to všechno ostatní–" zhluboka se nadechl. Motala se mu hlava z toho, jak se snažil přebrat si veškeré informace. Všechny vzpomínky teď působily jako jedna velká lež.

„Klidně ti to kafe a všechno ostatní, co jsi za mě utratil, vrátím," pověděl Deidara skromně.

Itachi na něj vyvalil oči. „Ty si myslíš, že mi jde o peníze?"

„Tak o co ti jde?!" vybuchl Deidara.

„Měl jsi aspoň v plánu mi to říct?" už i Itachi zvýšil hlas, což k němu – kliďasovi – vůbec nepasovalo.

„Ze začátku jo," přiznal blondýn, „ale pak mi došlo, že když se to nedozvíš, nic se vlastně nestane."

„Takže jsi mě chtěl tahat za nos i dál."

„Ne, Itachi, zprvu jsem měl v plánu tě dostat do postele," odpověděl Deidara zcela upřímně. „Jenže jsem nepočítal se dvěma věcma – zaprvé; že si to k tak dobrému člověku nemůžu dovolit, a zadruhé; že se do tebe zamiluju."

„Takže sis to k ‚míň dobrým lidem' dovoloval běžně? A já byl na začátku jenom jeden z nich?"

„Strašně to překrucuješ, Itachi!"

„Zní mi to, jako že takhle si vodíš lidi do postele!"

„Jo, spal jsem s náhodnýma chlapama, když se mi zachtělo, stačí?! Tohle chceš slyšet?! Byl jsem svobodnej a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl! Mám sex rád a mám rád lidi, rád je poznávám, a ty jsi byl jeden z nich! Jsi idol úplně každýho, tvoje rodina i ty jste furt v nějakým podělaným bulváru a každý vás jenom vychvaluje! Víš, co to pro mě bylo, když jsem si pomyslel, že bych sbalil kamenné srdce Uchihu Itachiho?! Nejvíc inteligentního, chytrého, nejvíc sexy a nejvíc úspěšného studenta práv?! Co to bylo pro mě, takovou nicku z umělecký?!"

Itachi se musel opřít o zeď, jak Deidaru poslouchal. Podlamovala se mu kolena. Měl chuť začít brečet a utéct jak puberťačka se zlomeným srdcem.

Puberťačka nebyl, ale zlomené srdce skutečně měl. A teď jak mu Deidara líčil, že měl v plánu ho jenom dostat do postele, jako by na ty střepy roztříštěného srdce ještě dupal.

„Chtěl jsem si něco dokázat," přeskočil mu hlas, jak se snažil nevzlykat. „Bylo to hloupý a sobecký a totálně nefér–"

„Bude lepší, když už se nebudeme vídat," pověděl Itachi. Na Deidaru se ani nepodíval a jednoduše se rozešel pryč. Nechal ho tam stát a snažil se tvářit, že mu je to jedno. Nejraději by ho však objal a prosil na kolenou, aby mu pověděl, že nic z toho nebyla pravda. Ale od reality by ho to neoprostilo.