Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 6 | Starost

„Vážně mě nemusíš doprovázet na autobus. Je to jenom dvacet minut pěšky," zopakoval Deidara, když vyšli z kavárny do sílícího mrazu, akorát bez sněžení.

„A já říkám, že tě vážně chci doprovodit," naléhal zase Itachi. Pokud mohl udělat dobrý skutek, na nic nečekal a byl první, kdo ho vykonal. Takový on prostě byl.

Deidaru ale jeho chování při nejmenším mátlo. Co Itachiho znal z článků a z náhodného vidění na univerzitě, nebyl zrovna společenský člověk. Podle jednoho článku v měsíčníku prý dokonce nikdy s nikým nechodil, a podle videa, které dosud ještě kolovalo internetem, ani nechtěl. Ano, ani Deidarovi se ona videa nevyhnula. Nejpopulárnější student na univerzitě (s velmi populárním otcem i bratrem) něco někdy postnul do storíček na Insta. Všichni se z toho mohli zbláznit.

A Deidara? Řekněme, že takový zájem jako někteří, kteří Itachimu vypisovali a čekali na něj na univerzitní půdě, rozhodně neměl. Nemohl ale popřít, že se na moment nezasnil. Jaké by vlastně bylo chodit s Uchihou? Oprava. Jaké by bylo chodit s úspěšným studentem, atraktivním mužem s dobrým srdcem? Na tuto otázku si ani nepotřeboval odpovědět...

Druhé video Deidarovi přišlo příliš nucené a v něčem ho zklamalo. Byl na něm ten samý Itachi, kterého zná celá škola. Odtažitý, chladný, ale přesto respektující a milý.

Intuice mu říkala, že Itachi z prvního videa byl upřímnější než ten z druhého.

„Ty si vážně stojíš za svým, že jo?" uchechtl se Deidara. Nebylo mu zrovna nepříjemné jít po boku zrovna tak atraktivního muže, jakým Itachi byl. Na druhou stranu se bál, aby nepřitáhli zbytečnou pozornost. Stačil by jeden člověk, jeden moment a jejich foto či video s popiskem UCHIHA ITACHI JE LHÁŘ!!! PRÝ NECHCE VZTAH, CO JE PAK TOHLE!!! by bylo na světě. O takovou pozornost Deidara rozhodně nestál. Věřil, že ani Itachi.

„To vážně ano," přitakal Uchiha a schoval ruce do kapes. Rukavice zásadně nenosil.

„Tak dobře. Rozmlouvat ti to nebudu," pokrčil rameny blondýn. „Nebudeš mít problém se dostat domů takhle večer?"

„Tramvaje jezdí až do půlnoci, s tím si starosti nedělej."

„Dělám si o tebe starosti stejně, jako ty si je děláš o mě."

Itachi se nervózně usmál. Nevěděl, jak na tohle reagovat. „Dělám si je o tebe, protože jsem ti způsobil nepříjemnosti."

„Vždyť skoro o nic nešlo," mávl nad tím rukou Deidara.

„Pro mě ano," přiznal Uchiha. Oba se zastavili poblíž zastávky, odkud Deidarovi měl odjet autobus.

Mladší z mladíků sklopil hlavu. Cítil, že by měl Itachiho něčím povzbudit, ale netušil jak. Neuměl to pořádně se slovy a zrovna jeho by se nechtěl nějak dotknout.

„Máš dobré srdce," pověděl tak nahlas, aby jej slyšel pouze Itachi stojící v jeho blízkosti. „Tyhle věci se stávají a naštěstí se to vyřešilo. Nemusíš si to až tak zabírat. Přece jsi to neudělal naschvál."

Itachi uvědoměle kývnul. Jestli měl z něčeho strach, rozhodně z toho, že někomu způsobí komplikace nebo bude na obtíž. Pozvání na kafe a doprovození na autobus mělo být jeho vykoupení.

„Už mi přijíždí autobus," poukázal Deidara za Itachiho. „Děkuju ti za dnešek. Užil jsem si to."

„Já taky. Bylo to fajn," pověděl upřímně Uchiha a udělal pár kroků dozadu, než se otočil a vydal se na nedalekou tramvajovou zastávku. Dojít pěšky z právnické fakulty na autobusové nádraží zabralo nanejvýš patnáct minut. K vile Uchihů by však pěšky došel za hodinu, proto byla tramvaj nejlepší možné řešení.