Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 13 | Přiznání

Já vím, že mám zpoždění a nedodržuju jednu kapitolu za týden. Q_Q Neukamenujte mě prosím. V posledních dvou týdnech se toho strašně moc stalo, třeba se vdávala moje maminka...

No, kecy stranou, užijte si tuto kapitolu. ♥ Nebudu vám slibovat, že další kapitola vyjde ve středu, ale budu se snažit. ♥

><><><><><

Ráno se neslo v duchu smutku a stále přetrvávajícího šoku. Ačkoli se Uchihovi sešli u snídaně jen velmi vzácně a pouze o víkendech, kdy ani jeden nespěchal do práce či školy, dnes se po téměř celé probdělé noci přivítali v kuchyni, kde už Mikoto připravovala lívance s čekankovým sirupem. Byla to klišé snídaně, zato ale jednoduchá a rychlá na přípravu, přesně to dnes všichni potřebovali, aby se mohli posadit k jednomu stolu.

Krátce po Itachim přišel Sasuke. Usadil se vedle bratra, jen zamumlal na pozdrav a vzal si na talíř pár lívanců. Že by měl ale chuť k jídlu se říct nedalo.

„Vyspal ses, Sasuke?" zeptala se něžně Mikoto. Bylo jí jasné, že minulou noc se pořádně nevyspal nikdo z nich.

„Ale jo, šlo to," povzdechl si nejmladší Uchiha. „Co vy?"

„Popravdě jsem nemohla usnout a v noci jsem se budila. Nějak mě ty včerejší zprávy zasáhly," přiznala. Pohlédla na svého staršího syna, který si vidličkou krájel lívance na menší kousky a ty si pak nuceně vkládal do úst. Podle kruhů pod očima nespal vůbec. Takto vypadal vždy v době zkouškového, když obětoval spánek za co nejlepší výkon u zkoušky. To, že ho v blízké době žádná zkouška nečekala, rvalo Mikoto srdce na kusy.

„Nemáš školu, Itachi?" zeptala se starostlivě. Většinu dní vstával brzy, aby byl ve škole mezi prvními a mohl v posluchárně zabrat nejlepší místo. Dnes však nikam nespěchal.

„Půjdu později," odvětil vyčerpaně.

„Dobré ráno," pozdravil Fugaku a posadil se vedle svého mladšího syna. Všechny tři svou přítomností zaskočil.

„Ty už vstáváš?" zeptala se velmi starostlivě Mikoto. Po včerejším neštěstí se domů vrátil ve dvě ráno, o půl třetí se po rychlé sprše svalil do postele vedle své manželky a okamžitě usnul. Vidět ho vzhůru o půl osmé připraveného jít do práce jí přidalo pár vrásek na čele.

„Musím. Kvůli včerejšku," odůvodnil laxně. Jednak o případech nesměl mluvit, jednak se snažil šetřit energii na dnešní směnu.

„Ví se, proč to udělal?" zeptal se Sasuke, i když věděl, jak mu otec odpoví.

„I kdybych to věděl, Sasuke, nemůžu ti to říct."

Další otázky by nikam nevedly, přesto se Sasuke nedokázal zbavit pocitu, že to potřebuje vědět. Nikdy se nezajímal o kriminálky a důvody, proč někdo spáchal nějaký čin. Buď si udělal obrázek sám, nebo se odpověď dozvěděl následovně. Informace o včerejším pachateli ho ale zajímaly. Co když to byl lídr nějakého hnutí proti homosexuálům? Co když je jich víc? Co když zamýšlel vystřílet i jinou instituci? Udělal to kvůli nenávisti? Nebo mu prostě jenom ruplo v bedně a rozhodl se, že půjde své dlouho držené emoce vyventilovat střelbou, a že se jednalo o gay klub, byla čistá náhoda?

Itachi neřekl ani slovo. Zamlkle pojídal kousky sladkých lívanců a konverzaci nevěnoval žádnou pozornost. Aniž by to věděl, trápilo ho to samé, co Sasukeho. Někdo zaútočil na gay lidi. Někdo zaútočil na lidi se stejnými či podobnými preferencemi jako má on i jeho bratr.

„Kolik mu hrozí?" zeptal se neústupně nejmladší u stolu. Snad na tuto otázku mu dokáže někdo odpovědět. Cíleně se také otočil na bratra.