Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 23 | Na ostří nože

Milí zlatí,

přiznám se, že je teď pro mě horší období nejen kvůli škole. Ne, že by se tím něco měnilo na vydávání povídek, když je stejně nevydávám pravidelně ani často.

Každopádně doufám, že se máte všichni krásně a daří se vám a vyhnuly se vám povodně. ♥

><><><><><

Mikoto se krátce podívala na očividně smutného syna. Ten upíral zrak z okna auta a přemýšlel nad svým bývalým partnerem. Když máma mluvila o krámku, nějak si to vůbec nespojil s Deidarou, ačkoli byl jeho nápad otevřít si právě takový obchod opravdu výjimečný. Kdyby si ale dal jedna a jedna dohromady, odmítl by pomoct mámě? Hloupá otázka, samozřejmě, že ne. Pomohl by jí naložit auto, ale s ní by nejel.

Nebo...?

„Já vím, že je to pro tebe těžké," začala soucitně.

„Mohla jsi mi to říct rovnou," vyčetl jí Itachi.

„Trochu jsem doufala, že to víš. Nebo že aspoň tušíš, že se tam spolu setkáte."

„Ne, to mi nedošlo," přiznal se a naštvaně si odfrkl. „Jak vlastně k této vaší spolupráci došlo? To jste se sešli za mými zády?"

„Nikdo se za ničími zády nescházel, Itachi," Mikoto i přes svou milou a klidnou povahu dokázala svého syna usměrnit. Jasně dala najevo, že se jí synovo lehce agresivní chování nelíbí. „Šla jsem na soutěž Mladý podnikatel a Deidara vyhrál cenu Nejzajímavější podnikatelský nápad. Upřímně se mi jeho nápad líbí, protože dělá něco pro lidi. Tak jsem mu nabídla, že mu pomůžu jeho byznys rozjet, to je celé."

„A mně jsi o tom neřekla," zamumlal k oknu, ale i přesto jeho poznámka mámě neušla.

„A co bych ti měla říkat?"

„Třeba že pomáháš mýmu bývalýmu s byznysem a že se scházíte na – jak často, denní bázi?"

Mikoto zastavila auto na krajnici a otočila se k synovi. „Vidím, že to mezi vámi není vyřešené, Itachi, a to tě teď žere. Já nejsem nijak povinna ti sdělovat co dělám a s kým se scházím, a to, že klučina, jehož podnikatelský nápad jsem se rozhodla podporovat, je tvůj bývalý partner, je čistá náhoda. Nebo myslíš, že bych podporovala nějakou hloupost jenom z důvodu, že je to tvůj ex? Co je mezi vámi, do toho mně nic není. Já mám s Deidarou nějaký vztah, ty máš s Deidarou nějaký vztah, a já nebudu na Deidaru zlá jenom proto, že vy dva jste na ostří nože."

Itachi se při slově vztah napnul. S Deidarou neměl žádný vztah. Veškeré vazby byly zpřetrhány a oni spolu nemluvili. I v krámu se k sobě chovali, jako že ten druhý neexistuje.

Mikoto se opět rozjela, od domu je dělilo jen pár posledních kilometrů. Litovala toho, že byla na syna možná trochu hrubší, než původně zamýšlela, ale i přes trpělivou povahu mu musela něco už říct. Ani Itachi se však nechoval uvědoměle. Bolest z rozpadlého vztahu mu zatemnila mysl.

„Máte šanci si to všechno vyříkat," pověděla, když zastavila před domem.

„Není co," odsekl Itachi. I když auto stálo, pořád se díval z okna, ani si nerozepnul pás.

„To je to tak zlé?"

„Chtěl se se mnou jenom vyspat, mami. Chtěl se se mnou vyspat a pak mě odkopnout, jenomže já na to přišel náhodou o něco dřív."

Mikoto si povzdechla. Nedokázala se zastat ani jednoho, protože nechtěla uvěřit tomu, že by byl Deidara takový, na druhou stranu ho ale pořádně nezná.