Purgatorium Severuse Snapea

- 32 - zvědavá

,,Ráda vás zase vidím, slečno Grangerová," přivítala ji Minerva McGonagallová. Hermiona za sebou zavřela dveře a zamířila k jejímu pracovnímu stolu.
,,Dobrý večer, paní ředitelko," pozdravila na začátek. ,,Děkuju, že zde můžeme s mým... kamarádem... přespat. Jinak bych to všechno těžko stíhala."
,,To je přece samozřejmost. Jste tu vždy vítána. I váš kamarád. Nemohu vás však ubytovat ve studentských ložnicích, takže vám dám klíče od komnat, Winky vás tam oba zavede."
Minerva podala Hermioně svazek čtyř klíčů. Ta poděkovala.
,,Slečno, přemýšlela jste o mé nabídce?"
,,Ano. Zatím však nevím. Teď se chci soustředit na studium, zatím netuším, jakým směrem se chci pak vydat."
Ředitelka chápavě pokývala hlavou, i když vypadala utrápeně. Hermiona věděla, že škola trpěla nedostatkem pedagogů, ale bála se McGonagallové cokoliv slíbit.

Winky dovedla Hermionu a Benjamina ke dveřím od komnat, popřála oběma dobrou noc a lusknutím se přemístila do kuchyně. Hermiona o této chodbě věděla, ale nikdy sem nezavítala, protože kousek od těchto komnat se nacházely komnaty i obávaného profesora Snapea. Připravila si svazek klíčů a začala zkoušet, který patří k vchodovým dveřím. Povedlo se jí to až napotřetí, první dva klíče nezapadaly. Odemkla, otevřela dveře a pokynula rukou, aby Ben vešel. ,,Až po tobě. Já jsem tu host," řekl nesměle Ben. Hermiona ho chápala, muselo to být zvláštní být v Bradavicích poprvé v životě. Vstoupila dovnitř, prošla všemi komnatami, v ložnici si položila cestovní zavazadlo a vrátila se za Benem, který zůstal v obývacím pokoji. Během prvních minut Hermioně došlo, že potřebují jen jeden další klíč - k toaletě. Dva klíče přebývaly. Hned ji to napadlo. Vždy byla bystrá - a tohle se úplně nabízelo. Ten nápad v ní vyvolal celou vlnu emocí. Musela sama sebe zastavit, protože všechny ty pocity byly příliš divoké. Tišila svoje myšlenky, donutila se na ty klíče nemyslet, aspoň ne teď. V ložnici byla jedna manželská postel, Hermiona to přijala jako dospělá. Bylo naprosto v pořádku a normální, že se svým přítelem bude spát v jedné posteli. Neznamenalo to však, že by s ním musela něco mít. Prostě budou spát vedle sebe. Byla zvyklá spát ve vší počestnosti vedle svých kamarádů, takže jí tohle taky nebude dělat problém. Aspoň v to doufala. Oproti tomu Benjamin byl sice nervózní, ale hlavně radostný z této novinky. Ani nedoufal, že by se kdy dostal k Hermioně tak blízko.  Děkoval všem bohům za možnost spát vedle ní.

Vymluvila se na koupel a vyšla z komnat. Nebyla to úplná lež, skutečně se potřebovala vykoupat. Ale taky tak trochu doufala, že mezitím Benjamin usne. Nevěděla totiž, jak by se měli chovat. Zatím vůbec netušila, co by mu měla dovolit. A co by měla dovolit sama sobě.

Cestou z umýváren značně zpomalila svůj jinak kvapný krok. Nenápadně se rozhlédla, dokonce nastražila uši, jestli někoho neuslyší. Nikde nikdo. Elegantně minula dveře od komnat, kde byli ubytováni. Skoro nedýchala, když se zastavila přede dveřmi od Snapeových komnat. Bála se, že už tam někoho nastěhovali, ale logicky to nebylo možné. Škola měla naopak nedostatek profesorů, skoro nikdo nový nepřibyl - a ti noví učitelé by určitě nebyli ubytováni tak daleko od ostatních kantorů. Lidí se stranil jen a pouze Snape. Zkusila klíč, zda padne do zámku, a skutečně - vklouzl tam lehce. Hermiona přestala dýchat na pár vteřin, otočila klíčem a ozvalo se tiché cvaknutí. Odemčeno. Srdce jí začalo tlouct jako o život, měla by zamknout a utéct, nebo zůstat, nebo obojí a jak to vlastně před kýmkoliv obhájí? Jedna myšlenka skákala přes druhou, ocitla se v jakémsi adrenalinovém záchvatu. Nakonec vstoupila do komnat, aniž by si to plně uvědomila. Zavřela za sebou, aby ji nikdo neviděl a neslyšel. Rozžala svícen, aby lépe viděla. Na vteřinu jen koukala kolem sebe, aniž by cokoliv dělala. Tak tady žil? Tady trávil večery a noci? Tohle býval jeho osamělý svět?

Hermiona otevřela skříň. Nečekalo ji nic převratného, pouze Snapeovy kabátce a košile, přesto to bylo tak podivně utěšující. Prsty přejela po všech látkách. Zastavila se u jedné z košil, byla totiž nejpříjemnější na dotek. Otočila se, jestli za ní náhodou někdo nestojí, ale samozřejmě tam nikdo nebyl. Sundala košili z ramínka, srdce se jí zběsile rozbušilo. Mohla? Směla? Chvíli otálela, ale pak sklonila svou hlavu ke košili a přivoněla si k ní. Nebyla to krásná vůně, spíše směsice bylin a příměsí do lektvarů, ale i tak to bylo pro Hermionu příjemné. Zvláštním způsobem ji to na pár vteřin uklidnilo, snad i vrátilo o pár let zpět. Jak ráda by se vrátila zpátky - byť jen třeba na pár hodin. Být zase studentkou, být ve Snapeově přítomnosti a být neustále ve střehu před jeho urážkami. Musela se tehdy obrnit notnou dávkou statečnosti, aby se nerozbrečela pokaždé, kdy ji nějak ,,setřel". Vlastně jí to učinilo silnější. Ale samozřejmě že by se bez jeho nenávistných poznámek obešla, to nezastírala. Ale stýskalo se jí, to taky nemohla popřít. Začalo jí být smutno. A ten smutek se v ní zvedl a přelil se přes její duši jako tsunami. Hermiona měla pocit, že jestli ji někdo neobejme, tak umře. Nechtěla odcházet ze Snapeových komnat, ale zároveň potřebovala pomoc, podporu a špetku něhy. Zahnala slzy, které se jí draly z očí, naposledy přivoněla ke košili a opustila komnaty.