Purgatorium Severuse Snapea

-17- dojatá

Hermiona kráčela městem, v ruce tašku s nákupem. Až po nos byla zabořená do šály. Letos byly obzvláště třeskuté mrazy. Nejraději by se stala ptáčkem a odletěla někam na jih. Nedokázala si představit, že by musela žít v Azkabanu. Nemohlo to tam být tak hrozné, ale zároveň si byla jistá, že tam určitě Snape nemá teplo a pohodlí. Hermiona si připravila malý klíček a odemkla poštovní schránku. Kouzelnické spisy jí samozřejmě nosila sova, ve schránce bývaly mudlovské tiskoviny, proto ji překvapilo, když mezi letáky našla obálku z hrubého materiálu, cítila z ní podivné chvění, prsty ji brněly. To nebylo mudlovské, tím si byla jistá. Vyšla do svého bytu. Položila nákup na zem, vyzula se, ale kabát i šálu si nechala na sobě, nechtěla se zdržovat. Tak trochu doufala, že by to mohl... Ne, to nebylo možné, ale přesto... Došla do obývacího pokoje, aby měla lepší světlo. Otevřela obálku ve které byl malý lísteček s notoricky známým písmem. Její duše se třásla očekáváním a strachem. Začetla se do těch pár řádků, které na ni čekaly.

Slečno,
rád bych se rozepsal více, ale nemohu. Ne teď.
Přejdu k nejdůležitějšímu: Děkuji Vám. Velice Vám děkuji za vše.
S.S.

Hermiona měla pocit, že se zblázní radostí a zároveň smutkem. Byla šílená štěstím, že jí napsal. Jen Merlin věděl, jak to dokázal. Obdivovala ho za to a byla mu nesmírně vděčná, protože tím utišil její věčné sebekritické úvahy. Zároveň však část její duše byla zarmoucená tím, že jí nemohl věnovat více slov. A tak četla vzkaz stále a pořád dokolečka. Snažila se si představit tón jeho hlasu, kterým by to tak říkal, ale nedokázala to. Nikdy ho neslyšela za něco děkovat, ne takto otevřeně, takže neznala barvu jeho hlasu, když je... její srdce se rozbušilo... vděčný. Aniž by si to uvědomovala, z očí jí tekly slzy. Ne teď. Snad jindy? Snad příslib? Neodvažovala se doufat. Ale malá část její duše se k těm dvěma slovům upínala prosebně.

Severusovy omrzlé prsty putovaly po dopisech od Hermiony. Snažil se jimi zahřát, ale byla příliš velká zima, nebo jeho víra příliš malá. Zdálo se to bezútěšné. Ležel a zíral před sebe. Vzpomínal na chvíle, kdy si ani neuvědomoval, že vede poměrně spokojený a vesměs klidný život. Jistě, dětství bylo otřesné, ale bývalo v něm jedno malé světýlko. Dospívání bylo zoufalé a bolestivé. Ale dospělost, roky v Bradavicích... Jistě, musel neustále zachraňovat život Potterovi, ale i tak... Vybavoval si večery u krbu po náročném dni, teplé jídlo třikrát denně, svobodu, lidský kontakt Byl bezradný. Vzpomínky na lepší časy to ještě zhoršovaly. Tehdy býval nevděčný. Kéž by se mohl vrátit v čase a všeho si plně užívat - a vážit. Být u krbu déle a vnímat to teplo, ten žár, poslouchat praskání ohně. Vychutnávat si každé sousto každého jídla.  Chodit na procházky, kam jen by si zamanul. Mluvit s lidmi, kteří o to měli zájem... Mluvit s Grangerovou... Povídat si s Hermionou... Mohl s ní promlouvat o lektvarech, bývala přece nadaná. Jenže on na ni místo toho jen útočil, v lepším případě ji ignoroval. Býval otřesný člověk. Marné, ztracené. Propásl svou šanci žít spokojeně a vážit si toho.

Benjamin Shrew dokončil svou práci, rozloučil se s kolegy a stoupl si do krbu. ,,Ministerstvo kouzel," oznámil a zmizel. Musel se takto přemisťovat. Nemohl rovnou domů, musel kvůli bezpečnosti přes ministerstvo, tam se ohlásit a... Ve zkratce: bylo to otravné a zdlouhavé. Zelené plameny opadly. Vystoupil z krbu a došel k paní, která kontrolovala příchozí. Podal jí svůj průkaz a oznámil: ,,Shrew, Benjamin."
Žena ho vídala obden, přesto však řekla: ,,Sundal byste si, prosím, brýle?" Chtěla porovnat podobu na fotografii. Benjamin poslechl. ,,Jaké je heslo?" pokračovala ve výslechu.
,,Nihil novi sub sole." Heslo se mu líbilo. Byla to pravda. Nic nového pod sluncem.
,,Posaďte se a vyčkejte, až na vás přijde řada," řekla žena. Benjamin si sedl na lavičku a sledoval, jak do krbů vstupují lidé a mizí.
,,Pane Shrewe?" zaslechl hlas. Natočil hlavu doprava a uviděl slečnu, se kterou ho seznámil Potter. To byla ona, která ho požádala o to, aby předal její dopis jednomu z vězňů.
,,Ano, slečno Grangerová?"
Mladá dívka nejistě přešlápla z jedné nohy na druhou. Nervózně se rozhlédla kolem sebe. Chtěla mu jistě znovu předat dopis, ale bylo jí to hloupé - na ministerstvu.
,,Mohla bych vás pozvat na kávu?"
Do čeho jsem se to namočil, pomyslel si Benjamin. Její zoufalý výraz ho donutil se nad ní smilovat. Přikývl a vstal.