Purgatorium Severuse Snapea

-20- ne/šťastný

Hermiona stála před telefonní budkou, ze které se vynořil Benjamin. ,,Dobrý den," pozdravil ji. Hermiona pozdravila taky a podala mu dopis, papírový sáček a kelímek s kávou.
,,Koupila jsem vám kafe a borůvkový muffin," řekla.
,,To jste nemusela," odvětil Ben místo poděkování.
,,Ale chtěla jsem." Hermiona věnovala Benjaminovi úsměv. Ben věděl moc dobře, že to není úsměv, který by si přál. Moc dobře si uvědomoval, že je to jen přátelské gesto na prokázaní vděčnosti. Nic víc. Jen káva, muffin a úsměv. Nic dalšího. A přesto to Benjaminovi stačilo, aby byl schopný jí vyplnit vše, co si přeje.
,,Máte teď v pátek čas?" zeptala se Hermiona.
,,Já? V pátek? Nejspíš ano."
,,Nešel byste se mnou na večeři?"
Benjamin věděl, že se Hermiona ptá jen proto, že se mu cítí zavázaná. Měl by odmítnout. Neměl by využívat toho, že se Hermiona cítí být mu dlužná. ,,Moc rád," odpověděl. Benjamin si v duchu lítostivě pomyslel, jak je ten svět zamotaný.

Severus Snape stál na mrazu a hleděl k šedé obloze. Zatímco jeho spoluvězni obchodovali a on měl hlídat, ve své mysli Severus utíkal po obloze až tam... Tam ke svobodě... Tam, kde žila... A moc dobře věděl, že se na ni upnul jen proto, že mu nic jiného nezbylo. Využíval její laskavosti. Severus Snape o sobě věděl, že je prázdným člověkem. Žádné city nebyly skutečné, vždy to hrál na dvě strany a nikdy nic nevsadil na jednu kartu. Hermiona Grangerová nebyla výjimečná, nebyla pro něj ničím, nikým. Kdyby byl na svobodě, vyhýbal by se jí. Zároveň byl naprosto smířený s tím, že se mu už neozve. Neměla k tomu důvod. Nikdy neměla důvod k tomu, aby se k němu chovala hezky. Byla vlastně velice pošetilá a Severus jí měl opovrhovat, nebo se její hlouposti aspoň v duchu vysmívat. Bylo to ale těžší, než by očekával. A tak jen hleděl k obloze a jeho myšlenky utíkaly k Hermioně, aniž by to Severus chtěl.

Když ho bachař odváděl do cely, potkali nízkou postavu. ,,Co ty tady?" zeptal se bachař. Severus vzhlédl a uviděl člověka, kterého už znal. Jeho srdce se rozbušilo. Aniž by to Severus Snape chtěl, probleskla jím vlna naděje.
,,Potřeboval jsem se projít," začal ten mladý muž a nervózně zamžikal očima. ,,Celý den jsem v kanceláři..."
,,Si to s tebou milerád vyměnim," skočil mu do řeči bachař a šťouchl Severuse bolestivě do ramene. ,,Pohni!" Minuli Shrewa bez rozloučení. Severus zbytek cesty do cely šel jako v mlze. Očekávat? Neočekávat? Bude zklamaný, jestli tam nic nebude. Severus zklamaný být nechtěl. Už takhle byl jeho duševní stav nalomený. Zakázal si doufat, jeho srdce se však o tento zákaz nestaralo. ,,Padej dovnitř," řekl bachař, když odemkl celu. Severus chtěl pomalu vejít, ale bachař do něj znovu strčil. Severus se sice mírně zapotácel, ale nespadl. Dveře se zabouchly a Severus začal pátrat očima po místnosti. V šeru své cely uviděl malý složený dopis a vedle něj papírový sáček. Bohové! Severusova duše se roztřásla radostí. Jak moc si nalhával, že mu na Hermioně nezáleží... A přesto... Vrhl se k dopisu. Sáček ho vůbec nezajímal. Chtěl vidět její písmo, chtěl znát, co napsala. Když otevíral dopis, mezi jeho prsty a papírem začaly proudit stříbřité stužky magické energie, hřály ho, dávaly mu sílu. Ten pocit, který v něm Hermiona vyvolávala, by mohl být návykový.

Vážený pane profesore,
nemůžu Vám popsat, jak moc mě Váš dopis potěšil.
Psal jste, že pochopíte, když už Vám nenapíšu. Doufám však, že pochopíte i to, když Vám budu psát nadále. Já vím, jsem neodbytná. To jste na mně nenáviděl už za mých studentských let.
Jenže já si nemohu pomoci.
A možná Vám tím trochu odlehčím od starostí. Můžete se místo ostatních obtíží soustředit na mě a mé hloupé chování. Můžete nade mnou nevěřícně vrtět hlavou a říkat si, jak je ta Grangerová otravná. I to je přeci jen pomoc. Aspoň přijdete na jiné myšlenky.
Můžu Vám napsat tajemství? Kamarádi mě pozvali na večeři, mně se však moc nechce. Často myslím na to, že jste neprávem ve vězení. Cítím se provinile, když můžu chodit do společnosti, zatímco Vy... Však víte. Není to spravedlivé.
Nejraději bych zůstala zavřená ve svém bytě, uvěznila bych se. Stejně nemůžu spát, když na Vás pomyslím. Proč bych měla vést normální život, když Vy nemůžete? Jak vůbec svět může nadále fungovat, když se stala taková nespravedlnost? Stále přemýšlím, co bych mohla udělat. Docela si zoufám. Nemůžu se s tím přece jen tak smířit...
Vy mne znáte, profesore. Jen tak to nechat být nemůžu.
Vždyť nás čeká knihkupectví a kavárna...

Opatrujte se. Prosím.
H. Grangerová

 Severus Snape zavřel oči. Zastesklo se mu po životě, který nikdy neměl. Mohl se na chvíli přemístit z vězení, aby Hermioně padl k nohám a objal ji kolem kolen? Mohl se na těch pár bolestivých vteřin přitisknout k jejímu tělu a prosit ji o odpuštění? Smilovali by se nad ním bohové a povolili mu, aby Hermioně vypověděl, jak moc bojuje sám se sebou, aby se do ní nezamiloval...? Když otevřel oči, po tvářích mu steklo pár slz.