Purgatorium Severuse Snapea

-25- zaskočená

,,Děkuju za posezení u kávy, dost mi to pomohlo se pořádně probudit a připravit se na práci," řekl Benjamin a usmál se na Hermionu.
,,Není za co děkovat," pravila Hermiona a krátce ho objala. Možná si tím něco vynahrazovala? Hned tu myšlenku zahnala. Objímala Benjamina z upřímného přátelství. Už se skoro otáčela k odchodu, když se Benjamin nadechl, aby něco řekl. Posečkala proto.
,,Chtěl jsem vás pozvat na večeři," řekl Benjamin.
,,Klidně. Můžeme někdy jít," odvětila Hermiona.
Ben sklopil oči na pár vteřin, pak na ni znovu pohlédl. ,,Já ale myslím... Já bych vás rád pozval na schůzku... Jako... Jakože..."
Hermiona překvapeně vydechla: ,,Rande?"
Benjamin se netvářil dvakrát nadšeně, když souhlasně přikyvoval. Hermiona nevěděla, co říct, co dělat... Jak se vykroutit z této situace bez jediného emočního šrámu?!
,,Nevím, jestli..."
,,No ne! Nazdar, Mio!" ozval se hlas. Hermiona na tři vteřiny zavřela oči a proklínala bohy za jejich krutost. ,,Jsem nevěděl, že jste po tom dopise zůstali v kontaktu," řekl Harry a objal Hermionu kolem ramen.
,,Dobrý den, pane Pottere," pozdravil ho úslužně Benjamin. ,,Občas se slečnou Grangerovou posedíme v kavárně nad šálkem něčeho dobrého."
,,Aha, aha, no jasně, to je pěkný," říkal Harry a celý zářil. ,,Hermiona je má nejlepší kamarádka, takže vím, že už si dlouho zasloužila někoho na... posezení v kavárně."
,,Já... Já už budu muset jít... Po-popřemýšlejte o mé nabídce," obrátil se na Hermionu a ta přikývla. Benjamin se rozloučil a zmizel na ministerstvu. Hermiona počkala, než Ben zmizí z dohledu, pak Harryho drkla loktem do žeber.
,,Au," postěžoval si a pustil Hermionu.
,,Co to bylo?! Harry, copak se neumíš chovat normálně?"
Harry se zazubil. ,,Ne, rozhodně ne, když jde o tebe a nějakýho chlapa," odpověděl. Hermiona protočila oči v sloup. 
,,Takhle to vůbec není. Ty to nechápeš."
,,Aha? Minule jsi byla celá zaláskovaná a sama jsi to přiznala. Tak kdo to teda je, když ne Shrew?"
Hermiona byla v patové situaci. Nemohla říct pravdu - milovala Snapea. Nemohla ani lhát. ,,Neměl bys jít do práce jen tak náhodou?"
Harry se ještě víc rozzářil. Ach bohové, jak se radoval! Bylo to až dojemné. ,,Nechceš dohodit nějakou práci na ministerstvu? Abyste spolu mohli být častěji." Mrkl na Hermionu jedním okem.
,,Stačilo pár let a i tak se vliv Siriuse Blacka na tobě podepsal. Žádný vtipkování, narážky, mrkání!" pronesla až profesorsky přísným hlasem. ,,A ne že tě napadne to někomu říct!"
,,Takže mám pravdu?" zeptal se laškovně Harry.
,,Ne. O nic nejde."
,,Tak proč to nemám nikomu říkat, když o nic nejde?"
,,Harry Pottere, padej do práce!" zavelela Hermiona. Harry se s Hermionou rozloučil a radostným krokem se vydal k tajnému vchodu.

Drahý Severusi,

Ano, oslovila ho tak. Měla na to přece právo, teď... teď když... Měli se přece rádi. Sice se toho oslovení trošku bála, ale utvrdila se v tom, že to tak prostě napíše.

píšu Vám ze dvou důvodů.
Prvním důvodem je má obava o Vaše zdraví a celkovou pohodu. Jak se Vám daří? Jste v pořádku? Jsou na Vás hodní? Jste zdráv?
Druhý důvod je trochu záludný. Potřebuji Vaši radu. Ten mladík, který Vám nosí dopisy, mě pozval na schůzku. Ne jen tak ledajakou, on mne pozval s úmyslem se o mě ucházet.
Nevím, co mu říct. Netuším, jak se zachovat. Je to moc hodný člověk.
Počkám s tím na Vaši odpověď. Potřebuji Vaši radu, Vás napadne, co bych mu měla říct.
Těším se na Váš dopis.

Hermiona

P.S.: S kavárnou nijak nespěchám.

Připravila si dopis na stůl, přešla do ložnice a ulehla do postele. Doufala, že Snapea něco napadne. Musela totiž Bena odmítnout něžně. Nemohla ho ranit, protože jí pomáhal s předáváním korespondence. Nebylo to snadné! A Hermiona se už těšila, až Severus napíše: Drahá Hermiono, vracím se z vězení. Vše byl velký omyl. Zítra tě odvedu k sobě domů, kde se skryjeme před celým světem. Nebudeš muset nikoho odmítat. Zmizíme přede všemi problémy, daleko od hlučícího davu. Neboj se. A čekej, má lásko.

Ani si neuvědomila, že se přihlouple a rozpustile usmívá. Ach, třeba se to stane! Vždyť tolikrát se udál nějaký zázrak. Tak proč by ne? Vždyť i oni měli nárok na štěstí. Na maličkou naději. Hermiona si tolik přála, aby už byl dávno den, kdy jí Severus, drahý Severus odepíše. Věděla, že nebude moct odepsat to, co si přála. Ale taky věděla, že Severuse napadne, jakým nejlepším způsobem Bena odmítnout. A třeba jí i napíše, že je vděčný, že má ráda jeho a ne Bena. Cítila horkost ve svých tvářích, byla si jistá, že se červená. V duchu prosila o to, aby byl Severus v bezpečí. Kéž by mohla hlídat jeho kroky! Tolik si přála být mu nablízku, hřát ho v zimě, utěšovat ho ve chvílích smutku, líbat jeho znavená oční víčka po těžkém dni. Nemohla. A tak se Hermiona Grangerová cítila jako největší smolař na světě.

Severus si mnul ruce, aby se trochu zahřál. Nakonec sáhl pod polštář a vytáhl jeden z jejích dopisů. Stále z něj sálala magie a ty (skoro neviditelné) jiskřičky zahřívaly jeho kůži. Spokojeně vydechl. Kéž by se mohl celým svým tělem ponořit do magie, kterou Hermiona oplívala. I kdyby ho to stálo život, vnořil by se do jisker jejího kouzelnického umění. Neměl však víc než jen pár dopisů. Nic víc. Severus se cítil jako největší smolař na světě.

Ben seděl u stolu, rukou si podpíral hlavu a přemýšlel. Byl tak blízko! Už se konečně i odvážil... Už se zeptal... Jak jen bylo možné, že i tak se mu nedostalo odpovědi? Proč přišel Potter zrovna v tu chvíli? Copak si nezasloužil špetku štěstí? Samozřejmě se rozhodl čekat na její odpověď. Čekal by celá staletí, kdyby to znamenalo, že bude mít naději. Jenže Ben se obával, že Hermiona mu nikdy neodpoví. Benjamin se cítil jako největší smolař na světě.