Purgatorium Severuse Snapea

-19- zamyšlená

Hermiona seděla u svého pracovního stolu hodinu a půl a zoufala si. Nedokázala se donutit cokoliv sepsat. Hleděla na prázdný pergamen, snažila se ve své hlavě vytvořit alespoň nějakou představu o tom, jak by měl dopis vypadat. Nic. Ani věta. Ani slovo. Měla pocit, že už všechny fráze použila. Těžko mohla psát něco nového, když vlastně nedostávala žádnou zpětnou vazbu (kromě těch čtyř vět, které jí Snape napsal). Na co navázat? O čem se zmínit? A co zamlčet? Povzdechla si. Podívala se na hodiny a zpanikařila. Za chvíli měla být u Harryho a Ginny. Jak mohla zapomenout? ,,Sakra," zašeptala nazlobeně a v tu ránu byla na nohou. Pobíhala sem a tam, postupně odhazovala svršky ,,na doma" a soukala se do společenštějšího úboru.

Seděla u stolu se svými přáteli, ale myšlenkami byla ve vězení. Cítila se provinile, že může být na svobodě, bavit se s lidmi, mít teplé jídlo, prostě vše, co si zamane. Koukala se na tváře svých kamarádů a nechápala, jak se můžou tak bezstarostně radovat. Jak jen mohou tak snadno zapomenout na to, že jiní lidé trpí? Vzpomněla si, že stejně se cítila, když bojovala jako jedna z mála za práva domácích skřítků. Nikoho jiného to nezajímalo. Každý měl svůj život, své starosti a své zájmy. Nemohla jim to mít za zlé, přesto...
,,Je všechno v pořádku, Mio?" zeptal se Harry. Hermiona se podívala na svého nejlepšího kamaráda a zahrála úsměv.
,,Ano, promiň. Zamyslela jsem se," řekla a vlastně ani tak moc nelhala.

Nepoužila letaxovou síť. Přemístila se pár ulic od svého domova. Potřebovala se projít, dostat do plic mrazivý vzduch. Otevřela dveře. Když procházela kolem schránek, zastavila se. Její srdce se rozbušilo. Hloupost, pomyslela si. Už se chtěla vrhnout do kabelky a hledat klíček. Pak se však zarazila. Bylo pravděpodobné, že jí nenapsal. A když teď otevře schránku - se vší svou pošetilou nadějí - a bude prázdná, bude smutná a zklamaná a navíc se bude cítit hloupě. Kdyby mohla, zaúpěla by. Neměla by se tam koukat, Snape se jí nemohl jen tak ozývat... možná ani nechtěl. Pak však ale zašátrala v kabelce, vytáhla klíček. Mohla přece otevřít poštovní schránku, jen tak, třeba přišel výpis elektřiny. Žádná očekávání, jen se podívá, nic víc. Byl tam. Byl tam list podobný tomu, který už jednou obdržela. Jejím tělem se přelila vlna radosti. Obavy si v tu chvíli nepřipouštěla. Chňapla dopis, zavřela schránku a rychlým krokem zamířila do svého bytu. Co nejrychleji odhodila vše, co na sobě měla. Rozsvítila stojací lampu a uvelebila se na gauči. Ruce se jí třásly. Najednou s otevřením dopisu otálela. Chtěla si ještě chvíli užívat ten mučivý pocit očekávání.

Vážená slečno,
konečně mohu napsat trochu víc.
Možná jste již nade mnou zanevřela, ani bych se Vám nedivil. I tak jsem Vám ale vděčný za Vaši podporu. Nejsem člověk, který by byl zvyklý na projevy soucitu či porozumění. Omlouvám se proto za své chování. Jednal jsem s Vámi otřesným způsobem, protože ve své podstatě si nepřipouštím možnost, že by někdo při mně stál a že bych si to zasloužil.
Žasnul jsem nad Vámi. Pokaždé jsem si byl jistý, že jste to se mnou vzdala. Choval jsem se odtažitě, byl jsem na Vás nepříjemný. Vždy bych se vsadil, že už se mnou nepromluvíte. A vy jste zůstala. Vrátila jste se. Dál jste za mě bojovala. Udivuje mne Vaše neskonalá trpělivost s mou osobou.
Nemusíte mi už psát, pochopím to. Děkuji Vám.
S.S.

P.S.: Omlouvám se, že kavárna a knihkupectví musí být odloženo na dobu neurčitou.

Hermiona četla dopis stále dokolečka. Každé slovo se snažila zapamatovat. Po tvářích jí stékaly slzy, nechápala však proč. Ani netušila, jak se mohlo stát, že v ní Snape a jeho dopis mohou probudit tolik něhy a smutku a dalších pocitů, které ani nedokázala pojmenovat. Bylo to tak složité, tak bolestivé, tak krásné. Zavřela oči a na vteřinu si představila, že Snapea může obejmout. Za tuto představu se zastyděla.

Severus Snape ležel v prenatální poloze, byla mu neskutečná zima. Chlad však nebyl jedinou věcí, která ho trápila. Přemýšlel nad Hermionou. Nejspíš už obdržela jeho dopis. Bude si o něm myslet, že je starý hlupák - a bude mít pravdu. Byl hlupák! Nemohl už napravit nic ze svých chyb. Což o to, stejně nikdy nepočítal, že jeho život bude radostný. Jen Hermiona ho mrzela. Jenom jí kdyby dokázal vysvětlit, proč je takový, jaký je. Jenže v dopise určitě vyzněl jako zoufalec, který chce využít její dobroty. Tonoucí se stébla chytá, to si bude Hermiona myslet. Nechtěl, aby si myslela, že ji má jen jako spojku s reálným světem. Jenže to taky na jednu stranu byla pravda. Zavřel oči, pevně její obraz uvěznil pod víčky. Kéž by ji mohl jedinkrát držet v náručí. Tohle přání by však nikdy nepřiznal nahlas.