Purgatorium Severuse Snapea

-5- letní

Hermiona si  svázala vlasy do copu, oblékla si světle modré šaty s kvítky sakury - měla totiž pocit, že dnešním dnem se bude loučit s létem a už nebude mít možnost nosit šaty. Podívala se na sebe do zrcadla, usmála se. Po letech, kdy bojovala se zlem, si konečně mohla plně uvědomovat, že je ženou a že kvete mládím. Musela si to připomínat, aby se konečně ze svého života radovala. Zatočila se dokolečka. Když na sebe znovu pohlédla, její úsměv se vytratil. Uvědomila si, kam míří a padl na její duši stín. Neznala pravý důvod svého smutku. Bylo jí snad líto, že si se Snapem nerozumí? Nebo byla nešťastná z jeho osudu, který teprve nyní znala dopodrobna? To věděli pouze bohové.

Snape chodil kolem dokola s rukama za zády. Dnes se měl stavit Arthur Weasley s jeho oblekem. Nechtěl se s ním vidět. Neměl náladu se s kýmkoliv vidět. Ne, to nebyla pravda... Zastavil se. Nech toho, Severusi, jsi pošetilec, pomyslel si a znova se rozpohyboval. Měl obavy ze soudního přelíčení, to bylo pochopitelné. Proto se jeho mysl obracela k... Znovu se zastavil. Ne, nebudeš na ni myslet! Zavřel oči a vymanil ji ze své mysli. Nepomohla by mu! Nic už mu nemohlo pomoct! Cítil v sobě podivné sevření, všechny jeho vnitřnosti se kroutily jako kdyby požil nějaký jed. Bál se - ten strach dělal hodně, jak se zdálo. Přitom moc dobře věděl, jak to s ním skončí. Pro Severuse Snapea nikdy neexistovala možnost šťastného konce. Tak proč se upínal k obrazu dívky, která nikdy nebude jeho šťastným koncem?

O víkendu se vydala do Příčné ulice, vybrala Snapeovi oblek. Černý samozřejmě. Dala si záležet, aby byl vkusný a elegantní. Peníze z jeho trezoru v Gringotově bance nevybrala. Rozhodla se, že mu oblek věnuje na oslavu jeho brzkého propuštění z vazby. Věděla, že to Snape neocení, i tak to však brala jako jakousi povinnost. S oblekem v rukou se přemístila. Ohlásila se. V čekárně bylo zase několik zachmuřených lidí, kteří si hleděli svého. Jistě čekali na setkání se svými milovanými. Usedla, vedle sebe položila oblečení pro Severuse Snapea. Jedna postarší žena si ji změřila pohledem. ,,Den soudu se blíží?" zeptala se, ale spíš si chtěla jen potvrdit svou domněnku. Hermiona vzhlédla a trochu nejistě přikývla. ,,Nebojte. Váš manžel jistě bude v pořádku," ujistila ji žena.
,,Ne, já... Nejde o..." začala Hermiona.
,,Grangerová?" vyrušil ji zaměstnanec vazební věznice. ,,Můžete jít." Hermiona vstala, vzala všechny věci a vydala se za mužem. Přemýšlela se, zda se ještě neotočit a nevysvětlit té paní, že nejde za svým manželem. Nakonec však pokračovala dál. Snape tentokrát neseděl. Stál zády k Hermioně a vzhlížel k malému okénku.
,,Dobrý den, pane profesore," pozdravila ho slušně Hermiona. Snape mlčel. Nejspíš přemýšlel, zda jí povědět, že už není jejím profesorem. Jenže to by vedlo k tomu, že by se museli domluvit, jak ho bude oslovovat... A to bylo zbytečné. Vše už bylo zbytečné.
,,Co tady děláte, slečno?" zeptal se. ,,Měl přijít Arthur Weasley."
,,Chtěla jsem to zařídit místo něj a přijít," řekla naprosto upřímně Hermiona. Snape se k ní otočil čelem a oba naráz (skoro jednohlasně) se zeptali: ,,Jak to proboha vypadáte?"