BEZE SLOV

prolog

PŘED ŠESTI LETY

Elen

Mia mě přistihla, jak sedím uprostřed kamenné pláže schoulená v klubíčku na své prťavé osušce v barvách oceánu. Toho stejného oceánu, které se rozpínalo snad do nekonečna přímo přede mnou.

Přiklusala ke mně a ve svých černých dvoudílných plavkách se svalila do písku.

„Fakt bys za ním měla zajít,“ promluvila a já rychle odvrátila pohled od Harryho, který právě skákal z útesu šipku do vody, ve snaze zakrýt, že se celé odpoledne dívám jen na něj. „Anebo mu napsat.“

Ohlédla jsem se na Miu, která ležela na zádech v písku s hlavou vypodloženou pažemi. Probodla jsem ji pohledem. Nenáviděla jsem, když se do toho pletla, ale ještě víc jsem na tom nenáviděla, že jsem neměla dost síly, odvahy a sebevědomí na to, abych zvedla zadek a poslechla ji. Chtěla jsem se do ní pustit, ale vyšel ze mě jen dlouhý povzdech.

Mia se posadila a pohled upřela stejným směrem, jako jsem se (zase) dívala já. Do vody skočil další kluk. A hned co z vody vystrčil hlavu, skákal další. Jejich jména jsem ale neznala. A pak znovu skočil Harry. Vynořil se na hladinu, promnul si obličej, prohrábl své hnědé vlasy, které vypadaly ještě o několik odstínů tmavší, když byly mokré, a otevřel své bledě modré oči, které dnes dokonale ladily s barvou nebe.

„Vlezla jsi do té vody vůbec?“ ptala se rýpavě Mia.

Zakroutila jsem hlavou. Protože jsem tam vážně ještě nebyla. Kdybych si namočila vlasy, spadly by mi z nich vlny a byly by pak ulízlé. Nechtěla jsem, aby mě Harry takhle viděl. Nebezpečně se blížil konec školního roku. Zbýval už jen týden, což znamenalo týden… a pak už Harryho nemusím nikdy vidět. A kdyby si mě náhodou zrovna dnes všiml, přála jsem si vypadat aspoň trochu k světu. 

„Jsi fakt blázen, Elen…“ zavrtěla nade mnou Mia hlavou. „Necháš si zkazit červen jenom kvůli Harrymu. Nechápu, že ti to za to stojí.“

Zadívala jsem se do klidné hladiny oceánu. „Nechápeš to…“

Mia se postavila a oprášila si z těla písek. „Ale houby… A stejně, když za ním do konce roku nezajdeš, budeš mít podělaný celý prázdniny. CELÝ MĚSÍCE. Tak si to HNED TEĎ POJĎ UŽÍT.“ Vzala mě za paži a začala mě tahat k vodě.

S nuceným úsměvem na tváři jsem se jí vytrhla. „Fakt tam nechci. Není to kvůli… kvůli němu.“
Věděla, že to není pravda. Nakrčila obočí a ruce si založila v bok. „To říkej někomu jinýmu. Je skoro čtyřicet stupňů.“

„Promiň, prostě tam nejdu,“ řekla jsem důrazně. A doufala jsem, že už mi dá Mia pokoj.
„PROBOHAAAAA…“ zaklela. „Jsi nudná, Elen. Taková jsi ještě před dvěma měsíci nebývala. Od tý doby, co sis všimla Harryho, jsi prostě zkažená. Mám toho dost. Jdu sama.“

Vydala se ode mě, a když byla po kolena v oceánu, otočila se a ukázala mi prostředníček. A tak jsem jí to nepatrné gesto oplatila.

Měla pravdu. Od té doby, co jsem ho poznala, jsem byla zkažená. Ani jsem si nestihla všimnout, kdy se to stalo. Změnilo se to tak rychle, JÁ se změnila tak děsně rychle. Holce se začne líbit kluk a najednou jí nikdo nerozumí.

Ohlédla jsem se směrem na útes, ze kterého kluci skákali, a s neklidem zjistila, že Harry už tam neskáče, nýbrž si to míří směrem ke mně. Když se však zastavil u svého batohu s věcmi, docvaklo mi, že bohužel zase nešel za mnou.
Harry si pobral své věci z písku, nacpal je do batohu a mávl na ostatní kluky. „Už musím, čus!“ volal na ně.