BEZE SLOV

kapitola dvanáctá

Harry

Trvalo to skoro věčnost, než Elen vylezla ze sprchy. Nervózně jsem chodil z jedné strany místnosti na druhou, tam a zpátky. Zdálo se mi, že ji odtamtud slyším mezi hlukem proudu sprchy vzlykat, ale moc jsem tomu nevěřil. Když jsem s ní před chvílí mluvil, nadvakrát nevypadala, že by měla blízko k slzám.

Zrovna jsem seděl na gauči a poklepával nohou do podlahy, když jsem zaslechl odemykání. Postavil jsem a vyčkával na ni. Vykročila ve své černé noční košilce s výstřihem a krajkou, vlasy měla smotané v ledabylém drdolu.

Prošla kolem mě do ložnice jakoby nic. Hlavu držela sklopenou, ale její od pláče červené oči jsem spatřil přesto. Ten pohled na ni píchl u srdce. Vidět ji tak krásnou, ale tak nešťastnou. Nic na světě nebylo horší než vědět, že je tak nešťastná právě kvůli mně.

Vydal jsem se za ní do ložnice.

Seděla na druhé straně postele, holá lýtka spuštěná k zemi, hřbet se jí ve vzlykání zvedal.

Polkl jsem a hned nato vykročil k ní. Přes celou postel jsem se k ní doplazil, obtočil ji nohama a zezadu ji objal kolem břicha. Zacukala se, neboť chtěla, abych ji pustil. Ale mě ani nenapadlo ji pouštět teď, když jsem ji konečně zase držel. Mínil jsem ji svírat tak dlouho, dokud na dnešní ohavné odpoledne oba nezapomeneme.

„Co to děláš, Harry?" obořila se na mě pláčem nakřáplým tichým hláskem. „Okamžitě mě pusť, prosím." Její „prosím" znělo tak slabě, jako by jej vyslovila z posledních sil. A já ji sevřel ještě pevněji.

„Nepustím tě, Elen, už nikdy." Pohledem jsem přes její rameno sjel k její pravé ruce. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděl, že má prsten pořád na svém místě. „Vezmeme se a bude to zase všechno dobrý," šeptal jsem k ní konejšivě, ale nevypadalo to, že by to s ní něco dělalo.

„Ne, Harry, nikdy se nevezmeme, protože nemám práci, která by na to vydělala." Jakmile to dořekla, z tváří si prudce setřela slzy a vytrhla se mi. Zůstal jsem sedět na posteli sám a ona stála přede mnou lehce nahrbená s rukama založenýma na prsou, jako by jí byla zima.

„Nemyslel jsem to tak, jak jsem to řekl... Já... pro tebe chci jenom to nejlepší, lásko."

„Přestaň mi tak říkat," odsekla, trhavě se nadechla a otočila se ke mně zády, čelem k oknu.

Prohlížela si venkovní svět. Z tohoto teplého pokoje působil i venek tak poklidně, přestože tam ve skutečnosti vanul ledový severní vítr, z něhož šel odtud vidět jen pohyb větviček v korunách jabloní, které rostly na druhé straně cesty.

„Jde o to..." promluvila do ticha, „chceš to nejlepší pro mě? Nebo pro sebe?"

Neodpovídal jsem hned, naopak jsem si to dobře promyslel. Měla pravdu. Nevím, kde se to tolik obrátilo, ale ta myšlenka skutečně vzešla jen z toho, že jsem si přál mít se lépe. Nebo minimálně, abychom se měli lépe my dva spolu. A nějak jsem při tom zapomněl na Elen.

Vstal jsem z postele a přikročil k ní. Políbil jsem ji na rameno. „Posral jsem to," uznal jsem plný tichého hněvu, který ale patřil jen mně. Nenáviděl jsem se za to, že jsem na ni tak tlačil. Pár slov navíc stačilo a mohlo by být po všem, mohlo být po nás dvou.

Z Elenina hrdla vyšlo v slzách tiché uchechtnutí. Doufal jsem, že to nebylo jen ironické.

Ohlédla se na mě se smutným úsměvem na rtech. Nikdy předtím jsem ji neviděl takhle utrápenou. Popadla mě touha ji vzít do náruče, naložit ji do auta a odjet k oceánu do Gold Beach hned teď, abych spravil všechno, co jsem zničil.