BEZE SLOV

kapitola sedmnáctá

Elen

Slzy.

Kam jsem se podívala, viděla jsem jen ty slzy.

Slzy slané jako ten oceán, podél něhož jsem si to právě našlapovala krokem tak rychlým, že jsem na každém metru škobrtla a málem svým vyčerpaným tělem upadla do písku. Neměla jsem ponětí, kam mířím, a přitom jsem tak dobře věděla. Přímo tam, kam mě vedl nos... na útesy.

Srdce mi pořád bušilo. V hrudi mě něco svíralo, skoro jako by mě někdo nacpal do korzetu. Jen rozdíl byl v tom, že korzet rozvážeš, jenže srdce ne tak lehce.

Šplhala jsem po kamenitém terénu do kopečka, ve vzpomínkách na Harryho a jako slova se mi špatně dýchalo. Celý útes mi dneska připadal asi pětkrát vyšší než kdykoliv jindy.

V hlavě jsem měla tisíce různých otázek, ta hlavní opakující se ale zněla: Proč se to všechno muselo stát? Proč nám dvěma? Proč zrovna dnes?

Nenáviděla jsem Harryho, že tolik vyváděl, nenáviděla jsem sebe, že jsem ho do té restaurace musela brát, že jsem tam vůbec musela chodit, a když už jsem tam byla, proč jsem nechtěla odejít. Svou vlastní paličatostí bych dokázala ztratit vše, co jsme s Harrym doposud vybudovali. Věděla jsem, že pokud tohle mezi sebou urovnáme, bude to muset přestat. Protože ode dneška už to nebylo „MY DVA", bylo to „MY TŘI".

Konečně jsem vyšplhala na vrchol a před očima se mi rozprostřelo černé noční nebe poseté hvězdami, kterým v celé své kráse panoval měsíc v srpu. Všechna ta nádhera se odrážela v klidné hladině oceánu.

Usadila jsem se na kraj útesu, který mi utkvěl v hlavě převážně proto, že na něj před několika lety chodil Harry s kluky ze školy a já ho z pláže tajně pozorovala, jako by byl jediné slunce ve vesmíru, co zářilo tak jasně. Že jsem s tím klukem dnes třetí měsíc čekala dítě mi pořád připadalo tak úsměvné... no, dneska spíše k pláči.

Jednu nohu jsem spustila z útesu dolů, druhou si přitáhla k hrudi a o koleno si opřela bradu. Zavřela jsem oči a tím konečně zastavila proud slz.

Když jsem víčka opět rozlepila, spatřila jsem stín muže vedle mě. Ohlédla jsem se za sebe a spatřila Harryho, jak stojí asi krok ode mě a rozhlíží se kolem. Vypadal už o něco klidnější. Nebo minimálně už nevypadal na to, že by se chystal s něčím třískat o zem. Ale tváře měl uslzené stejně jako já.

„Proč jsi mi o tom neřekla?" promluvil, udělal krok vpřed a sesunul se na zem do pozice, v jaké jsem seděla i já.

Odvrátila jsem od něj pohled. „Neřekla o čem?"

V pravé tváři mě pálil jeho pohled, ale má otázka zůstala nezodpovězená, protože se ptal dál: „Je to pravda, co jsi mi říkala?"

Tentokrát jsem odmítla odpovědět já. „Je pravda, co jsi mi řekl ty?"

„Elen, moc mě to mrzí. Já nechtěl... nechtěl jsem ti ublížit."

Přikývla jsem, ale nedalo se říct, že bych to brala jako omluvu. „Tak to jsi asi nezvládl."

Protočil panenky a dlouze trhavě vydechl, první nosem, zbytek vzduchu ústy. Frustrovaně si rozcuchal vlasy, co mu padaly do čela. „Kdybych věděl, že čekáme dítě, nikdy bych to..."

„Nikdy bys to neřekl," doplnila jsem jej a s ironickým uznáním ve tváři jsem opět přikývla. „A kdybychom nečekali, řekl bys to."

Opět obrátil oči v sloup. „Proboha..." zaúpěl. „Měl bych radši sklapnout."