BEZE SLOV

kapitola třetí

Elen

Nevím, kolik bylo hodin, když to skončilo. Ale věděla jsem, že to byla ta nejpříjemnější, nejvášnivější a nejintenzivnější chvilka v mém dosavadním životě.

Harry mi naposledy vydechl do vlasů, poté mi vtiskl krátký polibek na klíční kost a odtáhl se ode mě tak, aby mi viděl do očí.

Mírně se pousmál. „Děkuju ti,“ zašeptal a svými rty se jemně dotkl špičky mého nosu. „Měl bych se jít osprchovat.“

„Koupelna je za rohem,“ řekla jsem jen. „Hned ty druhé dveře.“

Harry se zvedl. Na mé nahé tělo pod tím jeho se ani nepodíval. Z podlahy si posbíral své věci a za chvíli jsem slyšela jen proud sprchy dopadající na jeho opálené tělo a následně do trubek, do kanálu, kde také končí celá dnešní vášnivá noc – v kanále, kde si ji pravděpodobně nikdo nebude pamatovat. Kromě mě.

Posadila jsem se a ze skříně vytáhla čisté triko a legíny. Nevěděla jsem, jakou barvu měly. Až v okamžiku, kdy Harry vylezl ze sprchy a rozsvítil si na chodbě, jsem v mírném světle na sobě rozlišila obyčejný sepraný červený upnutý top s krátkým rukávem a legíny černé barvy.

Zůstala jsem tam sedět, dokud se Harry nevrátil za mnou do ložnice. Posadil se vedle mě. Chvíli jsme mlčeli, dokud nepromluvil.

„Líbilo se ti to?“ otázal se opatrně.

Trhavě jsem se nadechla, pohlédla na něj a věnovala mu jeden nucený úsměv. „Líbilo,“ odvětila jsem nakonec šeptem a zase se od něj odvrátila. Samozřejmě, že se mi to líbilo. Jenže co bude dál?

Povzdechl si. „Měl bych už jet, Elen. Zítra pracuju.“

Znovu jsem se na něj ohlédla. „Tak jo.“

„Dobře.“ Vstal a zamířil ke dveřím ložnice, kde se zastavil. „Doprovodíš mě aspoň na vlak?“

Byla jsem po tom milování, pokud se tak tomu dá říkat, unavená a zároveň naštvaná… ze dvou důvodů. První, že odjede a tohle “poprvé” bylo současně i naším “naposledy”. A druhý, že jsem si dovolila jej vůbec políbit. Jako bych se už v mládí nespálila dost…

Ale i přes ty důvody jsem se zvedla, v předsíni na sebe hodila velkou šedou mikinu na zip a vydala se s ním tmavou ulicí, osvětlenou jen měsíční září a pouličními lampami směrem na vlakové nádraží.

Šli jsme vedle sebe uprostřed klidné cesty, míjeli rodinné domky a stromy okolo jejich dřevěných plotů.

Ruce jsem stejně jako Harry měla založené na hrudi, ale narozdíl od něj jsem neměla moc náladu mluvit.

„Když jsem byl na první střední, na sportovní,“ řekl, „dost brutálně jsem se porval.“

Překvapeně jsem pozvedla obočí, ale stále si udržovala úsměv na rtech. Neřekla bych do něj, že je ten typ kluka, co měl potřebu o něco nebo někoho válčit s ostatními.

„Fakt,“ kývl, aby zdůraznil, že si to nevymyslel.
„Bylo to s klukem z týmu, co hrál proti nám. Měl jsem otřes mozku a zlomený palec.“

Ukázal mi jej a opravdu jej měl o něco křivější než všechny ostatní jeho prsty. „Panebože… muselo to bolet.“

Přikývl. „Si piš. Ale víš, co je nejlepší? Víš, proč se to vůbec stalo?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Ten kluk měl holku. A ta holka se s ním rozešla kvůli mýmu kámošovi. To ho celkem vyprudilo, a tak jednou vtrhl do našich šaten a začal vyřvávat: ‚Kde je Robbie?!‘ Ten byl ale ten den doma, jenže jsem se ozval já. Víš, co jsem mu řekl?“

Pokrčila jsem rameny. „Že má zavřít hubu?“ tipla jsem si, ale Harry hned nato zavrtěl hlavou.

„Ne. Že Margot, to byla ta holka, udělala dobře. A pak jsem dostal do nosu.“

„Proboha,“ protočila jsem očima nad jeho středoškolským životem a obešla výmol na cestě. „Bavíte se aspoň dneska ještě? Když ti tak stálo za to se do toho motat a bránit ho?“

„Jo,“ odpověděl, ale pak se zasekl. „Teda vlastně ne,“ odmlčel se. „Teď mi tak nějak došlo, že to není měsíc, co jsme se viděli, ale aspoň tři roky.“

Zasmáli jsme se.

„Taky to tak mám. Ti, co kdysi bývali blízcí, jsou dneska cizí lidé.“

Došli jsme na konec ulice a já za rohem spatřila hlavní budovu nádraží. Zastavila jsem se. „Tam už to je,“ mávla jsem rukou tím směrem.

„Ty nepůjdeš se mnou?“ Harry se postavil naproti mně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Je pozdě. Taky zítra dělám. V šest musím být u pultu.“

Přikývl na znamení, že to pochopil. Propletl si prsty s mými a mně se rázem zase několikanásobně zrychlil tep a do tváří vehnala červeň. Zvedla jsem oči od našich spojených dlaní k jeho kouzelně modrým duhovkám.

„Můžu ti dát ještě pusu na rozloučenou?“

Tak moc jsem ji chtěla… A ne pouze jednu…

„Ne,“ zapřela jsem nakonec. „Bylo to jen teď a tady. Jenom dneska v noci, jenom pro jednou.“

Opět kývl a upustil mě. Udělal krok vzad. „Dobře. Tak se měj.“

Udělal asi dva kroky, ale pak se prudce otočil a přikročil ke mně znovu. Opět uchopil mé zápěstí a zabalil jej do jeho obou dlaní. Políbil jej. „Nechci, aby sis myslela, že jsem děvkař, Elen,“ zašeptal. „Táhlo mě to k tobě. Viděl jsem tě a nemohl dýchat. Nikdy jsem vedle někoho necítil… takový magnet, takovou potřebu tě mít. Já nespím s každou. S tebou to bylo jiný, výjimečný.“

Zakoukala jsem se mu do očí, a také na jeho pokřivený palec vtiskla něžný polibek. „Já vím, Harry. Kdybys vypadal jako děvkař, nepustila bych tě k sobě.“

Znovu přikývl. „Tak fajn.“ Mou dlaň opět upustil a udělal dva malé krůčky dozadu. „Snad zase někdy, Elen Davies,“ řekl jen se smutným úsměvem a pomalu se s očima upřenýma do mých dal na odchod.

Mávla jsem na něj, nedokázala na to nic říct. Zůstala jsem tam stát a sledovala, jak chvíli šel a pak se na mě ohlédl, zase šel, zase se ohlédl… Dokud se mi neztratil z dohledu.

To noční ticho v Baker City bylo tolik úmorné, když jsem vedle sebe už neslyšela Harryho hlas. Kdo by řekl, že za pár hodin s ním si na něj mohu tolik zvyknout?

Tichem se rozlehl můj povzdech.

Byla to jen jedna noc. Jedna bezvýznamná noc, pro něj ani pro mě by to nemělo nic znamenat. Myslela jsem, že na vztahy na jednu noc jsem si zvykla. Proč by zrovna na noc s Harrym mělo být složité zapomínat?

Otočila jsem se a vydala domů.