BEZE SLOV

kapitola první

TEĎ

Elen

Z Dakotiny svatby jsem vypadla hned, jak to bylo možné. Přestože se celá slavnost odehrávala od obřadu až po večerní tance na jednom z nejkrásnějších míst ve městě, nechtěla jsem tam, mezi těmi lidmi, které jsem snad v životě neviděla, strávit už ani jednu jedinou minutu svého života.

S Dakotou jsme se seznámily na střední, v druháku, na školním výletě. V prváku jsme se po sobě ani nepodívaly, neboť její osoba se zapisovala do poněkud lepší vrstvy lidí, kam já zásadně patřit nemohla. Jenže pak se to celé zvrtlo a po Dakotině rozchodu s klukem ze čtvrťáku sklouzla na stejnou úroveň jako já. Tam jsme si mohly plácnout, jelikož hned po prvním rozhovoru jsme zjistily, že máme mnoho společného. Například třeba to, že jsme se obě ve svých patnácti letech už stihly zaplést se špatnými lidmi… abych to upřesnila… s kluky.

Jenže pak se naše názory začaly opět lišit. O prázdninách jsem si jela ten svůj zdánlivě nekonečný koloběh vztahů, které vydržely asi dva týdny. Teda… ten nejdelší trval dva týdny. Ten nejkratší možná půl hodiny. Ale… počítá se to, těch pár minut v posteli s opilým klukem, jehož jsem neznala ani jméno? V tomto mém chaosu si Dakota našla pravou lásku. Zatímco já hledala způsob, jak se lásce vyhýbat, ona našla způsob, jak ji i po zlomeným srdci znova najít.

Dnes nastal den Dakoty a Dylana. Po necelých třech letech vztahu plného “navždy” si tito dva mladí blázni řekli, že proč se rovnou navždy nevzít, když by spolu tak jako tak navždy chodili? Podle toho, co jsem viděla, bych řekla, že do tohoto dne vrazili snad všechny životní úspory. Ale proč ne, spolu navždy mohou být i lidé naprosto na mizině.

Seběhla jsem kamenné schůdky ze zahrady na parkoviště, našla své auto a hned poté, co jsem si z nohou sundala své lodičky, jsem vklouzla na sedadlo řidiče svého bílého Volkswagenu a nastartovala. Tohle vozidlo jsem zdědila po mámě, když se nastěhovala ke svému třetímu manželovi, co nebyl můj táta, a koupili si společné Lamborghini. Pro mámu už ve svých padesáti letech nebylo na mužích nic přednějšího než peníze.

Ale její randění mě nemuselo nijak zvlášť zajímat, když už to jsou dlouhé dva roky, co jsem se postavila na vlastní nohy a jediné, co mi po rodičích zůstalo, bylo relativně slušné vychování a tohle auto. Dlouhé dva roky, co jsem udělala řidičák. Napodruhé… ale udělala. Má rodina to brala jako úspěch. Dokonce i má maturita byla se čtyřkou z matematiky v porovnání s výsledky mých rodičů velmi povedená. Z mého pohledu ne, ale na obyčejnou číšnici s minimální mzdou to stačilo.

Myslela jsem, že mě na Dakotině svatbě nikdo potřebovat nebude, ale jen co jsem vyjela z areálu, už mi začal vibrovat mobil. Sjela jsem z cesty a hovor přijala.

„Co?“

„Kam máš jako namířeno? Viděla jsem tě nastupovat do auta.“ V pozadí hrála hudba a kromě jejího hlasu jsem mohla docela zřetelně slyšet i mnoho dalších.

Musela jsem si rychle něco vymyslet. Nemohla jsem jí narovinu říct, že tam už být nechci, že jsem se celý den nebavila dobře. Zranilo by ji to. „Slíbila jsem mamce, že ji vyzvednu z nemocnice,“ plácla jsem první, co mi mozek vyslal na jazyk, aniž bych to zvážila.

„Neřekla jsi mi, že máš mamku v nemocnici,“ reagovala okamžitě, ale naštěstí se v jejím hlase neodrážel podezíravý tón.

„Fakt jsem ti to neřekla? Mám pocit, že jsem o tom s někým mluvila. No…“ Podrbala jsem se na zátylku. „Hele, až se uvidíme, řeknu ti víc. Docela spěchám, už teď mám dvacet minut zpoždění. Zavolám ti později, řídím.“