BEZE SLOV

kapitola dvacátá

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI

Harry

Dny plynuly asi takovou rychlostí jako růst růží na zahradě. Co jsem si pamatoval, tyhle květiny se nikdy ze země nehrabaly zrovna bleskurychle, ale co Elen odešla, všechno mi připadalo ještě tisíckrát pomalejší, když jsem na ty růže najednou zůstal sám a musel je každý večer chodit zalévat místo ní.

Sedával jsem na dřevěné lavičce den co den a pozoroval odtamtud slunce, jak každé ráno vychází a zapadá a růže se ráno, jakmile k nim dopadnou první paprsky, rozvíjí a večer zase zavíjí.

Nic nebylo horšího než se na ty květiny dívat sám, když jsem jim dal život společně s Elen.

Co jsem se toho rána probudil a našel na prahu její zásnubní prsten, všechno mi přišlo ztracené a cizí. Drtilo mě, že odešla bez jediného náznaku, bez jediného slova nebo dopisu. Ale ještě více mě drtilo, že jsem si za to všechno mohl sám.

Každé ráno jsem vstával do světa, v němž jsem nechtěl žít. Jenže všem těm překážkám jsem musel čelit znova a znova, každý další den, každé další ráno a usínání v prázdné manželské posteli. Nejhůře jsem snášel probouzení a chystání se na pracovní den. Musel jsem sejít schody a jít si vyčistit zuby do koupelny, kde jsem se na sebe ani nemohl podívat do zrcadla. Ovšem... nikdy se to nepovedlo. Většinou jsem skončil s pohledem upřeným do očí toho muže, co se odrážel přede mnou. Den co den jsem mu vyčítal všechny jeho chyby, všechny lidi, které opustil, ženu, o kterou přišel jen proto, že se nad pár panáky neudržel na uzdě, na to dítě, co se mu za pár měsíců mělo narodit neznámo kde. Když jsem se s tím mužem dal do řeči, vždycky začal plakat, a tak jsem jej nechal být a odešel od zrcadla. A pak jsem z očí stíral vlastní slzy.

Jenže čelit své vlastní osobě nebylo zdaleka tak příšerné jako vracet se do ložnice a tu místnost uklízet. Pořád, i po tolika dnech, co Elen odešla, jsem si v noci hlídal své místo, ať si nelehám na její polštář a nezalézám pod její peřinu, jež tam pořád ještě ležela a já ji každé ráno stlal. I po těch třech měsících ta pokrývka voněla jako její parfém.

A bylo TAK těžké usínat obklopen její vůní, ale při probuzení z noční můry a hledání jejího těla jen tápat ve tmě.

Nic než tma.

Nic než samota.

Nic než prázdno a ticho. A stesk. Stesk po jediné dívce, kterou jsem kdy opravdu miloval.

U brány najednou cinkl zvonek. V ten pravý čas; už jsem o nás nemohl přemýšlet ani vteřinu.

O nás.

Žádné nás už nebylo.

TO BY STAČILO.

Vytáhl jsem se z gauče na nohy. Než jsem se vydal ke dveřím ven, nahlédl jsem jen z okna kuchyně. U brány jsem spatřil muže – s vlasy krátkými, prošedlými, s postavou vyhublou, ani ne příliš vysokou, oblečenou kompletně v černém včetně kšiltovky, co měl naraženou na hlavě. Jen jeho neonově oranžové tenisky se jeho vzhledu vymykaly.

Jasně, konečně přijel.

Vykročil jsem ze dveří a zamířil směrem k němu. „Dobré poledne," pozdravil jsem slušně.

„Zdravím," opětoval mi pozdrav hrubým mužným hlasem. „Jsem tady kvůli tomu domu."

Přikývl jsem. „Ano, ano, vím, proč tady jste." Přistoupil jsem k brance, abych mu se slušností otevřel. „Pojďte dál, provedu vás tady." Abych působil aspoň na tu malou chvíli sympaticky, vynutil jsem ze sebe úsměv. Ale rozhodně to nebylo upřímné, protože kdo by se mohl upřímně usmívat v den, kdy prodává dům, který před několika měsíci koupil a považoval jako symbol nového, lepšího života.