BEZE SLOV

kapitola devátá

O PĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI

Elen

„Co je tohle?" zeptal se Harry, když nožíkem otevřel další mou kartonovou krabici s věcmi.

V kotníkových černých teplých botách zaprášených od prvního listopadového snížku jsem od auta po schodech vyběhla za ním do předsíně. Nahlédla jsem do krabice.

„Jsou to... jsou to jenom drobnosti. A taky knihy." Jednu z nich jsem vytáhla, narovnala se a prohlédla si ji. Usmála jsem se na ni a pak očima přelétla k dřepícímu Harrymu. „Tu jsem četla, když mi bylo patnáct... od té doby jsem ji přečetla ještě několikrát."

Harry se také postavil. „O čem je?"

„O nešťastné lásce. O lásce, která nevyšla. Vždycky jsem na konci brečela."

„Proboha, Elen, proč čteš jenom samý smutný věci?!" Knihu mi vzal z rukou a prohlédl si ji.

„Smutný věci mají něco do sebe. Dokud to nezkusíš, asi to nikdy nepochopíš." Vzhlédla jsem k němu.

Zubil se na mě. S knihou si v ruce pohodil, pak mě políbil na čepici. „Přečtu si to. Jednou." Odložil ji na prázdné místo na botníku a vydal se do auta pro další krabici.

Musela jsem se mu zasmát. Na román nesáhl snad od maturity. Jak jsem jej znala, nic by jej ani dnes nepřinutilo, aby si za nudného, dlouhého zimního večera vzal do rukou knihu.

Uvolnila jsem mu místo ve dveřích, svlékla ze sebe kabát, pověsila ho na věšák, zula si boty a na závěr z hlavy sundala čepici a rozčepýřené vlasy smotala do drdolu.

Harry mi z auta nosil krabice, já je roznášela do jednotlivých pokojů a věci z nich vykládala, kam bylo potřeba.

Harryho ložnice najednou působila i jako má ložnice. V polici, jež předtím přetékala jeho papíry a nepotřebnými dokumenty, najednou ležely i mé knihy, mé fotografie v rámečcích, mé vanilkové svíčky, mé květiny v pletených košíčkách. V posteli už se nekrčil jen Harryho velký polštář a peřina povlečená v černém, nýbrž i můj malý růžový polštářek a má prošívaná fialová deka vonící po levandulích.

Prohlížela jsem si ten pokoj s úsměvem na tváři. Vypadal jinak. Teď, když jsem se k němu konečně nastěhovala, jeho dům zářil úplně jiným světlem. To se mi líbilo a myslím, že i jemu.

„Myslíš, že se budeme mít rádi, Elen?" ozval se z obýváku za mnou Harryho hlas, když na zem ke stolu dopravil předposlední krabici. „Budeme tady zavření den co den jenom my dva. Budeme se vídat kromě práce každou minutu. Myslíš, že to vydrží?"

Otočila jsem se na něj, opřela se o rám dveří a čekala, až se mi podívá do očí. Věnovala jsem mu mírný, nepatrný úsměv. „Myslím si, že se nic neděje jenom tak." Udělala jsem několik kroků k pohovce, posadila se, nohy si přitáhla k hrudi. „Proč si myslíš, že jsme se potkali? Proč myslíš, že... mě vezmou do práce zrovna tady? Myslíš, že je to náhoda?"

Udělal několik kroků ke mně. „Máš pravdu," vydechl a sesunul se na měkký gauč vedle mě. Objal mě kolem ramenou, na jedno z nich vtiskl krátký polibek.

Očima jsem přelétla obývák obskládaný krabicemi a věcmi, o kterých jsem ani nevěděla, že je doma mám a že je ještě k tomu vezu sem.

„Čeká nás neskutečná životní část, Harry," šeptla jsem k němu užasle. „Tímhle svinstvem," ukázala jsem před nás na místnost převrácenou vzhůru nohama, „začíná něco nádhernýho. Něco, na co nikdy asi nezapomeneme, i kdyby to třeba nemělo trvat věčnost."