BEZE SLOV

kapitola čtrnáctá

Harry

Do toho domu jsem Elen dovedl se zavázanýma očima. Smál jsem se od ucha k uchu a nemohl přestat. Asi to bylo proto, že se Elen smála také.

Vedl jsem ji po příjezdové cestě za pas. Líbilo se mi, jak její tvář zářila. Skoro jako by její duše znovu ožívala.

Když jsme spolu dokráčeli až k domu, upustil jsem z dlaní její bílý svetr, líbl ji na tvář a šátek jí odvázal.

Bylo to poprvé, co tohle místo spatřila. Stáli jsme na zahradě, na trávě poseté sněhovým popraškem. Před očima jsme měli domov. Domov s velkými okny a velkou terasou s výhledem na pláž, kde jsme v dětství strávili tolik času.

Když Elen ukončila užaslé rozhlížení okolo a pohledem se zachytila opět na mně, s vypísknutím se ke mně rozběhla a vyskočila mi kolem krku. Smála se a líbala mě.

Možná to opakuji pořád, ale... nikdy jsem nezažil krásnější a radostnější okamžik, nikdy jsem se necítil šťastnější.

Stál jsem totiž u našeho nového domu, s dívkou, která měla na prstu zásnubní prsten ode mě. Tolik jsem ji miloval, že to nešlo ani vyslovit. Tolik jsem tě miloval, Elen.

Na chvíli jsem měl pocit, že je nám zase patnáct. Já ten kluk, co nastoupil do Gold Beach na základku, ten, co hrál fotbal a na jeho zápasy se chodívala dívat malá holka z nižšího ročníku, které si tehdy nevšímal. Už tenkrát bych jí skočil kolem krku, kdybych věděl, že z ní vyroste něco tak úžasného, tak nádherného a chytrého. Ale možná do toho nevyrostla, možná taková byla vždycky, jen jsem to kdysi neviděl.

Poté, co jsem Elen provedl domem, jsme se konečně dostali do ložnice. Nacházela se v podkroví. Už ve chvíli, kdy jsem si tento dům procházel sám poprvé, věděl jsem, že právě ložnice bude jedno z nejkrásnějších míst tady. Hned po překročení prahu se za záclonami dlouhými až k podlaze rozprostře velké okno a dveře na balkon s výhledem na moře. Tahle ložnice nebyla nijak obrovská, ba naopak, zdála se mi ještě menší než ta moje v Bendu. Po pravé straně se nacházela ne příliš velká manželská postel s postranními nočními stolky a lampičkami na nich. Na opačné straně místnosti pak stála už jen skříň a v rohu obrovský květináč s rostlinou, co mi sahala nad pas.

Elen si zula boty, odkopla je od sebe a uvolněně sebou plácla do ustlaných peřin. Já zůstal stát ve dveřích, opíral se o futra a pouze na ni upíral zrak.

Vypadala tak nádherně. Ležela tam na zádech, rukama si podkládala hlavu, do tváře jí dopadaly polední paprsky slunce, oči držela zavřené a na rtech jí zářil nenápadný upřímný úsměv.

Takhle jsem si ji vyfotografoval do paměti.

Elen otevřela oči a v místnosti zapátrala po těch mých. Natáhla ruce v gestu, že chce, abych šel za ní. A tak jsem šel.

Pomalu jsem se nad ni vyhoupl, pažemi pokrčenými v loktech jsem jí obklíčil hlavu. Aniž bych od ní odvrátil pohled, jsem si také zul boty a nechal je spadnout na podlahu k těm jejím.

Když se na mě tak dívala, napadlo mě, jak moc jí to pastelově zelené povlečení peřin sluší k očím. O důvod víc, abychom tady zůstali ležet napořád. Pro případ, že by se to nestalo, jsem si pro sebe pořídil další fotografii, abych ji mohl mít alespoň v myšlenkách, když už ne navěky v této posteli.

Pozorování jejího dívčího obličeje nebylo nikdy dost, ale líbání s ní také ne. Elen to očividně viděla stejně, protože mě popadla za zátylek a dlouze, hluboce a vášnivě přilepila své rty na mé.