BEZE SLOV

kapitola sedmá

Elen

Od onoho dne, který jsem strávila s Harrym v práci, uběhly dva dny, přesněji asi čtyřicet hodin, a já se vrátila domů do Baker City. Se slzami v očích, ale přeci.

Se zachrastěním klíči jsem vstoupila do bytu, zula si boty a vstupní dveře za sebou přibouchla. Bylo tady ticho, tak příšerně nepříjemné, do hlavy se vrývající ticho. Když jsem si rozsvítila a vydala se do kuchyně, do hlavy mi vlétla myšlenka, že bych si mohla pořídit psa. Nebo spolubydlící. Nebo dítě. Anebo Harryho.

Když jsem se dneska po obědě chystala na odjezd, napsala jsem mu do mobilu svoje číslo se slovy, ať mi zavolá. Ať mi volá každý den, co nejčastěji to dokáže. A když nebude mít čas volat, ať na mě prostě jen myslí.

Nevím, jestli na mě myslel. Jediné, co vím, je, že nevolal.

Odložila jsem mobil na jídelní stůl a vydala se rovnou na opačnou stranu bytu do ložnice. Mou postel pokrývaly stále ještě rozvrtané peřiny a do místnosti pootevřeným oknem vanul vítr. Ještěže v této části města moc zloděje nemáme. Jsem tak zapomnětlivý člověk, že kdyby tady byli, nemám už vůbec nic.

Jako mé pyžamo jsem určila bílé tílko a velké světle šedé tepláky. S oblečením v rukou jsem se vydala do koupelny. Dala jsem si asi hodinovou horkou koupel celého těla i s vlasy.

Když jsem pak vylezla s ručníkovým turbanem na hlavě z koupelny a vydala se zpět do ložnice, na půli cesty tam mě vyrušilo vibrování mobilu z kuchyně. Na lusknutí prstů jsem změnila směr a rozutíkala se tam. Chovala jsem se jako malá holka, co čeká na zprávu deváťáka, který se jí líbí.

Z toho bych si zrovna legraci dělat neměla. Přesně takhle jsem sedm let zpátky vypadala. Myslím, že se nepletu, když řeknu, že to zažili snad všichni.

Doběhla jsem k mobilu, ale na obrazovce jsem spatřila jméno Dakota. Skoro jsem na ni zapomněla... Už jsem nečekala, že se mi ozve. Byla to vdaná žena, co se dřív nebo později chystala založit rodinu a všechny staré přátele odsunout do pozadí.

Přijala jsem hovor a pozdravila.

„Elen?" vyslovila do telefonu mé jméno.

„Jo, Elen," přitakala jsem a ptala se: „Potřebuješ něco?"

„No... chtěla jsem se tě zeptat, jestli jsi zítra v práci?"

Nevěděla jsem, jestli tam pořád ještě jsem, jestli tu otázku za ten téměř týden, co jsem se tam neukázala, nevyřešili za mě. Ale přesto jsem přikývla: „Ano, jsem. Proč?"

„Nemohla bych se za tebou stavit?"

Ta otázka mě zarazila. Když jsem tam začínala pracovat, Dakota za mnou chodívala na návštěvy často. Zatímco já chodila den co den do práce, ona studovala výšku a času měla mimo zkoušky ažaž. Ale jak šel čas, už jsme se tolik nevídaly a do restaurace za mnou nechodila vůbec.

Sama pro sebe jsem se pousmála. „Ráda tě tam uvidím."

***

Ráno jsem na pracoviště dorazila jako první. Bylo to divné... Klíče z kabelky jsem vytahovala s pocitem, že jsem tady po letech. Stalo se toho tak moc, ale vlastně nic extra. Pro ostatní nic extra. Pro mě všechno.

Když přišel šéf, byl rád, že mě vidí. Ptal se, proč jsem nedorazila, prý jsem jim scházela. Vymluvila jsem se na nevolnosti a omluvila se. Ani nechtěl vidět potvrzení od lékaře, ani nezmínil, že by mi hrozilo, že by mě mohl vyhodit. Prostě to pokračovalo jako dřív. Ale nevěděla jsem, jestli to tak vůbec chci.