BEZE SLOV

kapitola osmnáctá

O MĚSÍC POZDĚJI

Harry

Ráno jsem si o pár minut přivstal. Když jsem se oblékl a vysoukal z postele, naskytl se mi pohled z prosklených dveří vedoucích na balkon na pláž. Na betonovém chodníku na zahradě jsem zatím neviděl kapky, ale podle zašedlé oblohy jsem usoudil, že za chvíli zase začne pršet.

Před pár dny zavítal do Gold Beach poslední zimní měsíc. V únoru tady vždycky hodně pršelo. Ještě z dětství jsem měl s tímto měsícem spojenou přesně tu vůni deště, co voní jako sníh. Jak jsem vždy, když se mě někdo zeptal, jestli mám rád zimu, odpovídal – nic pro mě.

Ze spodní police skříně jsem vytáhl deštník a chystal se odejít. Ve dveřích mi to však nedalo a musel jsem se ještě zastavit. Otočil jsem se, ramenem se opřel o futra, ruce založil na hrudi a očima zapátral po místnosti, dokud jsem v posteli nenašel vyčuhující kousek Eleniny tváře. Sám pro sebe jsem se pousmál. Ani jsem nevěděl proč. Snad jen proto, že ji mám. Že mám nás.

Udělal jsem pár kroků k ní. Jen abych jí věnoval polibek na rozloučenou, o kterém stejně nebude mít ani nejmenší tušení, protože byla zrovna ve fázi tvrdého ranního spánku. Pokaždé, co jsem ji takhle viděl, mě napadalo, že bych si pro ni přál jedinou věc – aby nemusela ráno s budíkem vstávat do práce, kde si vydělá tak maličko na to, jak penězi nevyčíslitelná je.

Vyrazil jsem z domu, skrz pláž, směrem na útesy. Od té doby, kdy mi bylo čtrnáct a poprvé jsem se sem přistěhoval s rodiči, se toho změnilo mnoho. Ale má oblíbená místa ne. Snad jen lidé, se kterými jsem na nich tehdy trávil čas.

Vyšplhal jsem skrz kamenitou a zarostlou pěšinku na vrchol a usadil se tak, že jsem lýtka spustil z útesu dolů. Rozhlížel jsem se kolem sebe.

Líbilo se mi, jak oceán vždy změnil barvu a celé své chování přesně podle toho, jak vypadalo okolí. Skoro jakoby se domluvili. Když na nebi svítilo v celé své kráse slunce, i oceán působil klidně a barvu měl stejnou jako obloha – bledě modrou jako kvetoucí len. Když slunce zapadlo a nebe zčernalo, oceán jej opět napodobil – měl úplně stejnou barvu a vlnky tak klidné, že to vypadalo, že žádné nejsou. A když se pak, jako dnes, schylovalo k dešti, oceán byl stejně šedivý jako nebe, jako únorové ranní mlhy. Ve větru se jeho vlny vrhaly k útesu větší rychlostí než jindy, byl tedy i o něco hlučnější. Kdyby na mě někdo zpoza mých zad promluvil, nejspíš bych ho jen tak neslyšel.

Zazvonění mobilu jsem ale i přes hluk vody zaslechl.

Hovor jsem přijal. „Tory?" vyslovil jsem tázavě jméno mého spolupracovníka, jehož jméno svítilo na displeji. Vůbec jsem nechápal, proč mi zrovna teď, ráno před prací, volá. „Děje se něco? Nějaký problém v práci?"

Chvíli bylo ticho, které mě z neznámého důvodu trochu děsilo. Pak se ozval dlouhý výdech. Znělo to vyčerpaně, zničeně, provinile. Ale já nikdy Toryho neviděl, že by si z něčeho dělal hlavu. Ovšem, ano, zas tak dlouho jsem ho neznal, abych mohl z jednoho nevinného výdechu cokoliv soudit.

„Všechno dobrý?" ptal jsem se.

Další vydechnutí.

„Harry... já... já ani nevím. Mám pocit, že není dobrý nic."

Další vydechnutí, tentokrát o něco delší.

„No nic, nechci tě zdržovat. Já jenom že se asi dneska v práci neukážu. Nebo možná odpoledne, ale... je mi zle. Mám strašnou kocovinu."

Ta věta mě zarazila. Tory byl mezi námi v garáži docela slušňák. Nikdy moc nepil, jen příležitostně si dal pivo. Z čeho by sakra Tory měl kocovinu?