BEZE SLOV

kapitola devatenáctá

Elen

Konečně zvedl oči ke mně.

Když jsem se zadívala do Harryho zarudlého, slzami zalitého bělma, nevěděla jsem, co mám očekávat. Tváře měl mokré, vlasy rozcuchané, v obličeji jako by o několik let zestárl. S každou další slzou, co mu vyplavala z oka, se mě zmocnil strach, že se něco děje. A že to není zrovna něco drobného, přehlédnutelného.

Klečela jsem u něj s jednou rukou složenou v jeho vlasech, s druhou na rameni. „Harry..." zašeptala jsem prosebně. „Co se děje?"

Místo toho, aby promluvil, hlavu opět složil do dlaní.

A vzlykal.

Jeho pláč mi rval duši. Možná taky z toho důvodu, že jsem jej nikdy v životě neviděla plakat. A jestli ano, rozhodně ne takhle.

„Elen," vyslovil mé jméno, aniž mi pohlédl do tváře. „Já..." odmlčel se.

V tichu se vytáhl do kleku a napřímil záda. Oči měl teď ve stejné výšce jako já, ale do mých se nepodíval. Víčka křečovitě sevřel k sobě.

„Elen, já udělal hroznou chybu."

Srdce se mi rozbušilo.

„Elen..." Popotáhl. „Tehdy na Silvestra, když jsem se nevrátil domů... Hodně jsem toho vypil. A... vyspal jsem se s Ashley."

Srdce mi poskočilo, ale ne tím správným směrem. Měla jsem pocit, jako by se na chvíli zastavilo. Když jsem se na Harryho dívala, už jsem neviděla toho Harryho, jehož jsem viděla vedle sebe před pár hodinami, s nímž jsem se ještě pár hodin zpět milovala.

Vstala jsem a se zděšením v očích ustoupila o několik kroků dál, dokud jsem nenarazila na zeď.

Snažila jsem se uklidnit, že to byla přece jen chyba. Jen jedna chyba. Jedna chyba, jedno sklouznutí nohy do propasti.

„Elen, prosím, odpusť," šeptal a hned nato vyletěl do stoje. V rychlosti přikročil ke mně a než jsem stihla zareagovat, popadl mou tvář do dlaní a čelo přitiskl na to mé. „Elen, prosím, odpusť mi to..." Zavřel oči.

„Kdo je, sakra, Ashley?" vyplivla jsem s nechutí a vztekem. Tu dívku jsem neznala. Ale když jsem slyšela její jméno, okamžitě jsem začala přemýšlet, jaká asi je. Krásnější než já? Štíhlejší? Vyšší? Zábavnější? Je mi podobná, nebo vypadá úplně jinak?

„Je ze střední, ale na tom nezáleží. Vždyť záleží jenom na tobě, to přece víš..." V jeho hlase jsem slyšela zoufalství, ale to bylo nic oproti tomu, co se dělo v mém těle.

Cítila jsem, jak se každičký milimetr mého těla rozpadá na kusy a rozkládá se, cítila jsem, jako by se mi někdo snažil probodat kudlou hruď, cítila jsem dopadání železného biče na mou páteř. A všechno tohle ze mě vyplulo v podobě jedné jediné slzy.

„Záleží jenom na tobě, Elen, víš?"

„Nejsem si tím tak jistá..." A pak jsem se od něj odlepila a vyběhla rovnou ze dveří ven.

Běžela jsem pryč. Od útesů, od oceánu, od domova. Od toho domova, který se ro mě dnešním večerem stal opět jen domem. Jen stavbou na pobřeží, do níž jsem se několik měsíců zpátky na první pohled tolik zamilovala. Asi stejně jako kdysi do Harryho.

V břiše mě ze špatného, nepravidelného dechu píchalo, holeně mě pálily. Ale nezajímalo mě to. Zajímalo mě jen to, že musím běžet dál. Musím utíkat před skutečností, přestože to samozřejmě k ničemu nebylo.