BEZE SLOV

epilog

O ROK POZDĚJI

Elen

Probudila jsem se s Harryho hlavou složenou na mém nahém hrudníku. Netrvalo to dlouho, než mi docvaklo, co je za den. Dnes přišlo to ráno, kdy jsem se poprvé v životě probudila s Harryho příjmením, které konečně spojilo mě, Harryho a naše pár měsíční dítě.

Jak už to tak v životě bývá, nic nakonec není podle plánu. S Harrym jsme po celou dobu těhotenství sázeli na holku a on si pevně stál za tím, že bude mít jméno po mámě – Elen. Chodívala jsem na kontroly k doktorovi, který na posledním vyšetření, než jsem mu vzkázala, že se chceme nechat s pohlavím dítěte překvapit, řekl, že se mu to zdá jako holka, podle čehož jsme se, i když jen nevědomky, řídili a připravovali se na to.

Ale pak se narodil Ryder a já se do něj zamilovala. Měl Harryho modré oči a moje rty. Líbil se mi ještě víc než všechno, na co jsem se kdy v životě mohla podívat... a to proto, že vznikl právě ze spojení dvou lidí, které jsem milovala nejvíce – ze mě samotné a z Harryho.

Opatrně jsem se od Harryho odtáhla a vstala z postele voňavé po růžích. Přešla jsem k Ryderově postýlce, nahlédla do ní, abych se přesvědčila, že stále spí. Spal, takže jsem se prostě jen trochu protáhla a odhrnula červené závěsy ložnice.

Nic nakonec není podle plánu – my dva jsme se nakonec rozhodli pro předměstí Bendu, nikoli pro Gold Beach, kde pro nás nikdy nedopadlo nic úplně nejlépe. Tady v Bendu vznikl v těch stejných peřinách Ryder, tady jsme spolu chodívali na procházky, tady jsme se milovali v zimě místo toho, abychom sledovali polární záři. Tady jsem to byla já, tady to byl Harry, tady jsme to byli my. Rodina. Budoucnost.

Otočila jsem se zpátky na Harryho a upřela pohled do jeho spící tváře. Byl tak krásný a tolik jsem ho milovala. Milovala jsem ho, protože mě chtěl, ať už jsem byla jakákoli, chtěl mě, ať už jsem utekla jakkoli daleko, chtěl se dívat na mé tělo, i když bylo po porodu pořád viditelně zničené. Milovala jsem ho, protože se dotýkal mých jizev fyzických a ty v srdci líbal.

Od toho dne, kdy se pro nás všechno změnilo a Harry mě před rokem našel obírat rajčata v jeho zarostlé zahrádce, jsme se nikdy nepohádali a jeden druhému nic nevyčítali, protože jsme si to slíbili. Slíbili jsme si to onoho rána, kdy mě tam našel, a to jsme ani nemuseli nic říkat. Jen jsme mlčeli a jeden druhému tím porozuměli nejlépe. Člověk musí občas tolik ztratit a tolik zkoušek podstoupit, aby si něco uvědomil...

My dva si uvědomili, že bez sebe neumíme žít. Že ani vesmír není tak věčný jako my dva, přestože jednou zemřeme a shnijeme v zemi. To, co jsme tady zažili, ta cesta, po které jsme šli, ta v zemi neshnije. Hlína, na níž jsme se na tom kopci při polární záři milovali, si bude pamatovat horko našich těl té noci, naše výdechy, naše jména. Pláž v Golden Beach si bude pamatovat mé třináctileté já, jak sedí v písku a v myšlenkách utíká s Harrym, kterého toho dne ještě pořádně neznala, někam pryč, kde je nikdo nebude hledat. Ten rozpálený beton na benzínce v Baker City, kde jsme se po letech poprvé setkali, si navždy vryje do paměti naše slova, stopy auta, kterým jsme spolu odjeli ke mně do bytu. A přestože ten byt už obývali jiní majitelé, ty stěny mé ložnice si navždy zapamatují tu noc, která neměla znamenat nic, ale už v tu chvíli znamenala všechno – znamenala život, znamenala lásku, znamenala překážky, přes které jsme spolu museli přejít a... a jednou se rozdělit... a pak se znovu setkat a semknout se ještě pevněji.

Nic není podle plánu – my dva nepatřili mezi milionáře a já pořád ještě nebyla ta kadeřnice Elen, od které každý bude chtít svatební účes. Ale věděla jsem, že jednou budu. Stejně jako mi každý den říkal Harry, tak jsem se přesvědčovala i já sama. Dokážu všechno, co si budu přát. A vůbec nic není hned. Ale i kdyby to nepřišlo nikdy, asi mi to za to stojí. I kdybych neměla na světě vůbec nic, jen Harryho, stojí to za to a my jen musíme být beze slov vděční.

Děkuji, Harry.

Děkuji, Harry.

Děkuji, Harry.

Díky tobě jsem všechno pochopila.

Díky tobě mám všechno i ve chvíli, kdy nemám nic.