BEZE SLOV

kapitola druhá

Harry

Nikdy by mě nenapadlo, že Elen ještě někdy v životě uvidím. Během prváku na střední jsem se jí párkrát pokusil zavolat, ale asi měla nový mobil, protože číslo, které jí původně patřilo, najednou neexistovalo. A dnes jsem ji potkal na benzince. Na benzince u dálnice. Nic lepšího se mi poslední roky opravdu nepřihodilo.

Stál jsem u auta a pozoroval ji, jak nastupuje do toho svého. Posadila se dovnitř, složila ruce na volant, ale dále nic nedělala.

Je vůbec možné, aby člověk během sedmi let tolik vykvetl? Myslel jsem, že ne. Pár lidí jsem už po letech potkal, ale vypadali buď stejně, nebo snad ještě hůř. Avšak dnes jsem potkal ji. Když ke mně přistoupila a pozdravila mě, chvíli mi absolutně nedocházelo, kdo to na mě mluví. Díval jsem se na dospělou ženu s překrásnou postavou, ještě krásnější tváří a s naprosto nejkrásnějším úsměvem na světě. Trvalo mi, než jsem si tuto dívku spojil s tou malou třináctiletou osmačkou.

Dnes se z malé Elen stala nejkrásnější Elen na planetě. Mohl jsem to říct, aniž bych poznal jakoukoliv jinou Elen.

Po dlouhých pěti minutách, co tam Elen jen tak seděla v autě a čekala, ani nevím na co, nastartovala. A přesně to byl onen okamžik, kdy mi došlo, že ji prostě chci.

Vystartoval jsem k ní.

Elen si naštěstí na poslední chvíli všimla, že za ní běžím, a zastavila. Stáhla okýnko a na tvář nahodila tázavý pohled.

Její oči se zdály být tak hluboké, až jsem se v nich topil. Z té krásy mi začínalo být pěkné horko; přál jsem si, aby tak krásná nebyla a aby to se mnou nic nedělalo, ale zároveň jsem nechtěl nic jiného, než se na ni dívat. Nemohl jsem ji nechat odjet. Bydlel jsem příliš daleko na to, abych ji pak hledal.

„Chtěl jsem… se tě zeptat, jestli bys třeba nemohla jet dneska se mnou? Anebo já s tebou?“ otázal jsem se jí a naštěstí to neznělo tak hrozně, jak jsem si původně myslel, že to znít bude.

Pokrčila rameny. „Mám doma ještě práci. V bytě mám spoušť, už asi týden se chystám to uklidit. A pak musím ještě odpovědět na pár emailů a odeslat pár inzerátů. Nemůžu to odkládat dál.“

To znamenalo “ne”?

Nejspíš pochopila nejasnost v mém obličeji.

„Mám toho tolik, že bych spíše potřebovala někoho na pomoc než na to, aby mě odváděl od povinností pryč.“

„Pomůžu ti já,“ nabídl jsem se, aniž bych přemýšlel, do čeho jdu. Nejspíš bych jí teď kývl na všechno, neboť jsem tak usilovně potřeboval strávit s ní ještě třeba jen pár minut. Za těch sedm let se toho stalo tolik a já měl pocit, že jí musím všechno říct. I když Elen byla jen jedna z mnoha holek, které jsem znal a bavil se s nimi. Jen s ní jsem potřeboval tolik věcí probrat a popovídat si o těch blbostech, co jsem v životě za tu dobu stihl udělat, přestože nebyly pro mě ani pro nikoho dalšího nijak převratné.

Elen si kousla do spodního rtu a podívala se bokem. Asi přemýšlela.

„Tak dobře, naskoč si,“ vyzvala mě.

Můj zevnějšek vypadal radostně, ale zdaleka ne tak moc, jako jsem působil uvnitř mě. Hormony štěstí mnou prolétávaly jako malému dítěti, když na Vánoce dostane svou vysněnou hračku.

Tím jsem nechtěl říct, že bych z Elen chtěl udělat mou hračku.

I když…

Odběhl jsem zaplatit, své auto jsem odstavil na parkoviště. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak se pro něj zítra dostanu. Nepřipadalo mi to podstatný. Prostě to nějak vyřeším. Ale ne hned, ne dnes.

Nasedl jsem na místo spolujezdce. Bylo divné, že jsem neřídil, ale bavilo mě dívat se, jak řídí Elen. Soustředě se při tom mračila. Nevím proč, ale připadalo mi to roztomilý.

„Pořád bydlíš v tátově polorozpadlým baráku?“ ptala se, když jsme zastavili na semaforu.

Kdysi jsem tak nazýval dům, v němž jsem vyrůstal v Gold Beach. Líbil se mi, přestože byl rozpadlý, a tak jsem si plánoval, že v něm budu bydlet navždy.

„Ne, už ne.“

„Ne?“ zopakovala s údivem. „Takže další, co jsi změnil.“

Přikývl jsem a pak zase nastalo ticho.

Zastavili jsme u dvoupatrového panelového domku. „Patřilo to celé babičce. Z taťkovy strany,“ promluvila Elen. „Bydlela tady. Když umřela, dostal to táta. Ten to ale moc nevyužíval, takže to chtěl celé prodat. Jenže než na to došlo… zemřel také. A zdědila to máma. A to znamená její manžel, se kterým teď žije. Ten to pronajímá. Ale sám to tady nikdy nenavštívil. A já ho nikdy v životě nepotkala.“

„Tak to bys ani neměla platit, ne?“

„Platím čtyři sta dolarů na měsíc. Nikdo se mě neptal, čí jsem potomek.“

„To je šílený, Elen,“ vydechl jsem.

„To nepopírám. Ale holka, co nepracuje nejlépe, moc na výběr nemá,“ pokrčila rameny a rukou mávla k domu. „Můžeme jít. Je to hned první patro.“

Po jejím boku jsem se vydal do domu. Vyšli jsme sotva pár schůdků a zastavili se u velkých dveří s kulatou klikou. Zatímco si Elen ve svazku hledala správný klíč, řekla mi, že se mám psychicky připravovat na to, co za dveřmi uvidím.

Smál jsem se tomu. Znal jsem pár žen, co tohle říkaly, pár žen, co tvrdily, jak se v jejich bytě nedá hnout, ale jakmile člověk vešel, viděl čistý a uklizený byt.

Jenže dnes jsem vešel do Elenina bytu. A spatřil jsem opravdový bordel v životě, jak se sluší a patří.

Elen jen pokrčila rameny a nevinně se pousmála. „Já ti to říkala.“

Sundala si z nohou lodičky, odkopla je do hromady bot, nikoli do botníku – ten byl skoro prázdný. Asi po dvou krocích odbočila doleva a malou chodbičkou pokračovala do malé kuchyňky. Linka a dřez doslova přetékali nádobím, ať už umytým, nebo neumytým. Na jídelním stole uprostřed místnosti stál u poloprázdné sklenice s čajem notebook.

Když si Elen prohlédla tu spoušť, vydechla všechen vzduch z plic zklamáním. Asi to bylo ještě horší, než to původně čekala.

„No… dáš si něco? Vodu? Nebo něco na jídlo?“ přikročila k lednici, otevřela ji, ale uviděla jen pár kusů jogurtů a chlazenou vodu.

„Ne, to je dobrý,“ odmítl jsem, přestože bych si možná přece jen něco dal.

„Tak fajn,“ řekla jen a posadila se k notebooku.

Usoudil jsem z toho, že mi dává prostor. Pustil jsem se tedy do umývání nádobí.

„Co to děláš?“ zastavila mě Elen dřív, než jsem stihl uchopit do ruky první kus z hromady.

„Přišel jsem ti pomoct,“ pokrčil jsem rameny.

„Já to nemyslela vážně.“

„To máš blbé,“ začal jsem drhnout talíř. „Já totiž jo.“

Elen se za mými zády uchechtla a nechala mě, ať si dělám, co chci.

Během práce jsme si povídali. O všem možném, dokonce i o tom, co nebylo vůbec důležité. Stejně mě její nedůležité životní pasáže zajímaly.