BEZE SLOV

kapitola jedenáctá

Elen

Vánoční období jsme s Harrym strávili úplně sami. Jeho rodiče odjeli slavit svátky a Nový rok na sever Kanady, jak měli celé roky ve zvyku, a moje máma se ani neozvala. Neměla jsem jí to za zlé, byla jsem ráda, že se má o Vánocích s manželem poprvé za posledních několik let tak dobře, že jí ani nezbyl čas myslet na to, jestli se její dcera necítí moc osaměle.

Dnes bylo dvacátého pátého prosince ráno. Probudila jsem se brzy, oblékla se do županu a po špičkách odkráčela do obýváku. Chtěla jsem nechat Harryho spát. Poslední dny dělal v práci od rána do večera, vlastně jsme dělali oba, abychom si po svátcích mohli konečně dovolit dům.

V obýváku jsem se sesunula na měkký gauč, odkud šlo přímo vidět na vánoční strom v rohu místnosti s pár dárky, co se krčily na zemi v barevných balících papírech pod jeho větvičkami.

Celý dům se ještě neprohřál. Přitáhla jsem si kolena k hrudi, aby mě do chodidel nestudila podlaha, a do oka mi opět udeřil lesk prstene na mém prsteníku. Byl tak obyčejně stříbrný s maličkým rubínem, a to se mi na něm tak děsně líbilo. Pokaždé, co jsem jej viděla, se mi vybavila vzpomínka na ten večer, kdy mi jej Harry dal.

Celé se to stalo před týdnem a půl. Obyčejný všední den, Harry a já jsme si vzali v práci volno. Věděla jsem, že jedeme na dvě noci do Evropy, snad do toho nejkrásnějšího města tam, do Vídně, ale nic víc.

Hned první den tam jsme si šli město projít. Všechno svítilo, blikalo ve zlatých a bílých barvách vánoc. Byla už noc, ulice téměř prázdné, v oknech domků se již nesvítilo, když jsme procházeli po chodníku okolo Vídeňské opery. V jedné ruce jsem svírala Harryho prsty, v té druhé kelímek se svařákem. Smála jsem se a ani nevěděla čemu. Snad jen tomu, jak jsem se cítila šťastná a sama sebou. Bylo to jako ve filmu. Nikdy předtím mě ani nenapadlo, že láska, jako ta naše, opravdu v tomto reálném světě smrtelníků existuje.

Procházeli jsme podloubím opery, když si mě Harry otočil čelem k němu a několikrát krátce přilepil své růžové zmrzlé rty na mé. Dlouho jsme tam jen stáli v tichu vídeňských ulic a objímali se, až se ode mě odlepil, zadíval se mi se šibalským úsměvem do očí a já už v ten moment věděla, že má něco za lubem. Pak zašeptal onu větu: „Chci si tě vzít, Elen." Myslela jsem, že je to jen poznámka do větru, které říkával, avšak poté najednou z kapsy vytáhl prsten, ten stříbrný s rudým kamínkem, a ptal se: „Vezmeš si mě, Elen? Vím, že jsme tak mladí a vůbec neznáme život, ale mně stačí, že znám tebe. Neumím si představit, že nebudeš moje už... navždy. Chci si tě vzít."

To, co jsem v ten okamžik pocítila, bylo jako ohňostroj emocí, motýlků v břiše, smíchu a šťastných slz.

Věděla jsem, jak moc mladí jsme byli. Kdyby se mě ve dvaadvaceti letech zeptal kdokoliv jiný, nejspíš by schytal facku, a aby to nebylo málo, vysmála bych se mu, vlastně i mně, nám oběma. Ale byl to Harry a já už od začátku věděla, už od té chvíle, co nastoupil nový do školy, když nám táhlo na čtrnáct, že u Harryho bude vždycky na všechno odpověď ano.

Měli jsme před sebou novou etapu života. Chtěli jsme začít znovu a trochu jinak. Na to, co se stalo před několika měsíci, jsme nemysleli. Všechno dobré zastínilo tu jednu špatnou věc, co se mezi námi kdy udála. Jak jsem znala z vyprávění ostatních – rozhodla jsem se s Harrym zůstat pro všechno dobré, co v sobě měl. Ale asi jsem nikdy ani neplánovala jej opustit.

S dlouhým povzdechem jsem se natáhla pro ovladač a zapnula si televizi, kterou jsem nechala beze zvuku hrát, zatímco jsem se pustila do připravování snídaně. Harry miloval lívance se šlehačkou, jahodami a borůvkami, ale moc často jsem mu takové jídlo nedělala. Důvod byl nejspíš ten, abych mu právě v den, jako byl ten dnešní, mohla vykouzlit úsměv na tváři i takovou drobností.