Do skleničky
Nalévám tekutinu barvy krve
Pomalu se plní
Aby mohl z ní můj host pít
Víno vypadá lakavě
Můj host si rty olizuje
Vypadá že žízeň má
Ale má ruka
Stále víno nalévá
I když k okraji blíží se
Tekutina dosáhne okraje
Já ale nepřestávaje
Nalévati
Tekutina barvy krve
Se line po stole
Po bílem ubrusu
A to je přesně to
Co si můj drahý host přál
Po okraj
Až
Přes okraj
Přál si mě vidět
Zaplňenou myšlenkami
Povinnostmi
Všemi strastmi na tomhle
Zpropadeným světě
Přál si vidět, mě trpět
Ztrácet se v čase
Snažit se utéct
Tomu všemu,
Co jsem si sama do sebe nalila
To víno,
To je jen přihlouplá metafora
A ta sklenička?
To jsem přece já,
Snažící se nést tíhu světa
Dokázat lidem, že jsem všeho schopna
A všechno překonám
Jenže to tak není...
Po okraj
Až
Přes okraj
Už jsem přeplněná
Pomalu, ztrácím naději
A čekám
Čekám, kdy ze mě zbude pouhá vzpomínka
Protože jiný únik
Od toho všeho
Je jen
Utéct životu...
ČTEŠ
Hořící růže
PoetrySbírky mých básních, které mají zatím své místo jen v poznámkach. poezie, ti duši pohladí poezie, ti slzy vyleje poezie, ti pravdu poví poezie, ti srdce rozpaře i zahřeje...
