Lepík

8. Jsme si kvit

                         Terka

„Terez? Haló! Země volá Terku. Ozvi se!" Mává mi před obličejem Nel. „Jančo na co tam furt tak zírá?" „Momentálně očima svlíká Lepíka," odpoví Janča. Většina jejích odpovědí jsou urážky na mou osobu, proto se divím, že řekla pouze tento fakt. „To není pravda," odpovím, „to by tady musel stát delší dobu." „No, pak by ho Terka svlíkla nejen očima," dokončí ta Janča, kterou znám. Začneme se smát. „Koho by Terka svlíkla?" zeptá se Žáňa. Vlastně se jmenuje Aneta, ale už jí neřekneme jinak jak Žáňo. „Teď jsme se o něm bavily tak deset minut," odpovím. „A to si myslíš, že Vás poslouchám?" zeptá se, ale na odpověď nečeká. S Žáňou se více méně neposloucháme. Raději si čteme, než abychom spolu víc mluvily. To ale neznamená, že se nemáme rády, jen nepotřebujeme o sobě navzájem vědět vše. Do třídy přišla učitelka a začala hodina. Nic moc si z ní nepamatuju, páč jsem celou hodinu přemýšlela nad Lepíkem.

                           . . .

Po zbytek školy jsem ho neviděla. Už se ke své skříňce nevrátil. Nevím jestli mě poznal, ale třeba se po včerejšku styděl se ke mně jen přiblížit.

Došla jsem s holkama na zastávku šaliny, která mě konečně odveze domů. Psala jsem dnes tři testy, na které jsem se kvůli němu nedokázala plně soustředit. „Dívej kdo tu je," oznamuje mi Terka a ukazuje na kluka s rampou na hlavě. Rozbušilo se mi srdce. „V pohodě?" zeptá se Monča. „Vypadáš rozrušeně," pokračuje Nel. „Jsem v pohodě, jen jsem... jen jsem ho tu nečekala. To je vše," řeknu a pousměju se.

Přijela šalina a my nastoupily do ní. K mému štěstí stejnými dveřmi, jako on. Stál nečekaně za mnou, když už jsem si myslela, že se propadnu pod koleje šáhl mi... na zadek? To už si opravdu dělá prdel. Otočím se na něj, když v tom mi řekl: „Promiň, hypl do mě kámoš, když nastupoval a omylem jsem ti šáhl na..." odmlčel se. „Na zadek," dokončila jsem větu. „Jo," odpověděl a zrudl. Vypadal, že mluví pravdu, ale lhal. Poznala jsem to. Chtěl se mě dotknout. Chtěl, a co hůř, já chtěla taky. Přemýšlela jsem. Měla jsem chuť si ho vychutnat. Dostala jsem plán. Když si může hrát on, tak já taky. „V pořádku hele. Představ si, že včera se na mě někdo lepil tak moc, že jsem jen čekala, kdy do mě vleze," řeknu a uchechtnu se. Zrudnul až na prdeli (tedy myslím). Věděl, že mluvím o něm. Nahla jsem se k němu a pošeptala mu do ucha: „Jak moc jsem zvrhlá, když se mi to líbilo?" podívala jsem se na něj s co možná nejnevinnějším pohledem a nejmilejším úsměvem.

„Vole nevrkej tady a pojď, už jsme na český," křiklo na něj jedno ze štěňat. „Už jdu," vykřikl bez vzduchu a otočil se k odchodu bez rozloučení. Něco mě v tu chvíli napadlo. Pleskla jsem ho po zadku. „Teď jsme si kvit," mrknu na něj a mávnu na rozloučenou.