Lepík

30. Všichni jsme to posrali

Terka

„Je ti jasný, že se s tebou nevyspím?" řeknu už s mírně zamotaným jazykem Martinovi.

„Před týdnem bych se tě zeptal na otázku, tak co tady děláš, a pak tě vyhodil. Jenže já s tebou taky nechci spát. Ty jsi momentálně jediná osoba, co mi rozumí," snaží se správně artikulovat slova, ale moc mu to nejde.

„Proč si se mnou začínal, když má holku?" zeptám se ho.

„Protože se mu nechtěl to..."

„Co?"

„No..."

Začnu trochu střízlivět. „Co?" napřímím se.

„Postavit"

„Co?"

„Když chtěl prcat, tak mu to nešlo. Nepostavilo se mu péro," vysvětlí.

„Cože? On s nikým ještě nespal?" divím se.

„Ne, nemá na to koule, teda... to jsme si mysleli, dokud..."

„Dokud co?" skočím mu do řeči.

„Dokud nepotkal tebe."

„Co?" nemůžu uvěřit o čem mluví.

„Neříkej mi, že už s tebou nespal," řekne mi.

„Nespal se mnou. Než jsme se k tomu dostali, tak do pokoje přišla jeho máma," vysvětlím mu.

„Ona tam přišla Jarka? Tak to si to u ní solidně posral," řekne mi, „ale před tím, než přišla mu stál ne?"

Nechápu, proč by si to u ní měl posrat, ale debata na jeho mámu mě fakt nezajímá. A jestli mu stál? Nechápu, kam tím směřuje. „Jo stál mu, ale na tom není nic divného."

„U něho ne. Jsem ti říkal, že s Katkou nespal, protože se mu nikdy nepostavil. Dokud nepotkal tebe. Už to chápeš? Jenom díky tobě se mu postaví," mele páté přes deváté, nebo aspoň to tak já vnímám. Asi už jsem hodně navátá. Neměla bych jít hledat holky? Jak dlouho už tu sedíme? Kolik je vůbec hodin?

„Dáme dalšího?" zeptá se mě.

„Jo," souhlasím. Už ani nevím, co pijeme. Hlavně, že to otupuje mozek. „Tak na co?"

„Na dvě trosky, jako jsme my?" zeptá se Martin.

„Na dvě trosky," řekneme zároveň a kopneme do sebe něco... co to je? Doprdele. Začne se mi navalovat.

„Co to bylo?" zeptám se a přitom cítím hnusnou pachuť v puse.

„Jäger," odpoví. „Je ti dobře? Jsi celá zelená."

Zakroutím hlavou. „Záchody jsou támhle pošlu za tebou Nelu," řekne a běží směrem ke gauči. Snažím se dojít k záchodům, ale je to pro mě těžký. Celou dobu jsme tam jen seděli a kecali o Tomášovi s Nel. Nevypila jsem za celou dobu nic v čem by nebyl alkohol. Bože mě je tak blbě. Doběhnu nějakým zázrakem ke dveřím na záchody. Slyším za sebou známý hlas: „Jdu za tebou. Hlavně se tady nepobli." Bože můj. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem Nel slyšela.

„Já počkám tady, nebo se taky pobleju," oznámí Terka za námi.
Doběhneme do kabinky a Nel za námi zavře.

„Mně je blbě," postěžuju si.

„Mlč a bli. Jo, mohla by ses trefit, jinak si to po sobě budeš uklízet," řekne nepříjemně.

. . .

„Tak co? Dobrý?" ptá se Terka jakmile vylezeme ze záchodů.

„Vyblila ze sebe celej bar. Co myslíš?" zeptá se sarkasticky Nel.