Lepík

9. Pan Bobík

Tomáš

Vystoupil jsem z šaliny a byl jsem mimo. Co to právě ta holka řekla? Ví, že jsem to byl já, kdo se na ni včera mačkal. Poznal jsem jí to na očích. Co to musí být za osobu, aby se jí líbila taková pozornost od cizího člověka. A jak mě pleskla přes zadek se slovy, že jsme si kvit. Co to má znamenat?

„Hej jsi v pohodě kámo? Co ti ta holka řekla, že jsi z toho tak v prdeli?" vyptával se Martin. Přesně ten, který mě donutil jí sáhnout na zadek. „Ví, že jsem to byl včera já," odpověděl jsem s pohledem zabořeným do země," a co víc, asi se jí to líbilo," dokončil jsem větu. „Cože?" nechápavě na mě kluci koukají. „To ti jako řekla nebo?" vyptává se Michal. „Jo," řeknu prostě „zeptala se jestli je to divný, že se jí to líbilo," řekl jsem nechápavě. „Třeba si z tebe dělala jen prdel," řekl Vojta. „No a nebo tě chce jen píchat. Hele pokud nemáš zájem, tak já to klidně beru," nabídne se Martin. „Hele ty Casanovo, nemáš ty náhodou už něco domluvenýho s Bárou?" zeptá se Michal. „To sice jo, ale až v sedm. No a do sedmi času dost ne?" prohodí Martin, jako by to byla normální věc. „Ty snad nejsi  můj bratr," odvětí Michal, „já jen čekám na den, kdy se ti to vymstí." „Prosím tě. Kdo by mi dokázal odolat že? Která holka by mi nedala hned teď a tady? Ty toho jenom neumíš využít bráško," dokončí Martin. „Ona jedna přijde. A zrovna to bude ta, do který budeš zamilovaný až po uši. Třeba se pak konečně zklidníš," dodá Michal. „Tak dobře, pokud se nějaká taková najde, tak ti dám tvého ztraceného plyšáka. Pana Bobíka," navrhne Martin, „ale pokud se tak nestane, tak se můžu vyspat s tvou Jůlií." „Ty máš mého pana Bobíka?" zeptá se rozhněvaně Michal. „Ten fakt, že mu jde víc o plyšovou potvoru, jak o jeho holku je komický," pošeptá mi Vojta. „Tak bereš, nebo ne?" vyzývá Michala Martin. „Beru," souhlasí Michal. „Vole neblbni. Ojede ti Julču," řeknu mu. „Ale neojede. Brzy takovou holku potká a dostane pravou karmu. Pak si ani na žádnou jinou nevzpomene," dodá Michal. „Už aby to bylo," přitakám souhlasně.

„Hele borci, když už se tak vsázíte, nechcete se někdo vsadit o vaši mámu?" zeptá se Vojta. „Zapomeň!" zařveme s klukama téměř jednohlasně. „To si nepamatuješ, jak to dopadlo posledně, když ses snažil figlovat Kubovu mámu?" zeptá se Martin. „To byla prdel jak tě jeho táta hnal po celý ulici," řeknu se slzama v očích od smíchu. „To není vtipný!" zakřičí na nás Vojta. „Počkej. Jak že tě to nazval Kubův tata? Pochcánku?" zeptá se mezi smíchem Martin. „Ty vole, ještě že si myslel, že je to moč. Jinak by mě už fakt zabil," dodá Vojta. „Však nechybělo málo a zabil tě Kuba. A to jste byli nejlepší kámoši," řeknu a už se nikdo z nás nesměje. Po tom incidentu se s námi všemi přestal bavit. Jeho rodiče se rozvedli a on s tátou se odstěhovali pryč. Už jsme o něm rok neslyšeli. „Chybí mi. Víte to?" zeptá se Vojta. „Jo, nám taky, řeknem s klukama a pomalu pokračujeme směrem domů.