Lepík

12. Nejlepší máma

Tomáš

Nedokážu přestat myslet nad tím, co řekl včera Martin. Nedokážu se zbavit pocitu, že má pravdu, že možná potřebuju povzbudit, abych dokázal uspokojit Katku. A nejlepší způsob, jak na to, je začít si něco s tou holkou. Furt se ale bojím, že to nedopadne dobře, že se něco pokazí. Vůbec nevím, jak má Martin ten plán promyšlený, ale jak ho znám, tak vůbec. Co si budem Martin moc přemýšlí (teda spíš vůbec), a když už, tak to dopadá blbě...

Panic: Jdu do toho...

Rómeo: Já ví, že jsem říkal, že má pravdu, ale to neznamená, že budeš souhlasit s tou blbostí. Vždyť mu nejde o nic jinýho, než dostat tu holku do postele!

Lamač srdcí: (odpovídá: Jedu do toho) Tak fajn, už mám plán, jak na ně.

Lamač srdcí: (odpovídá: Já vím, že...) Brácha neser. Ještě mi jednou poděkuje.

Rómeo: Máme se s Vojtou bát?

Lamač srdcí: To rozhodně :D

. . .

Slyším, jak někdo klepe na dveře. „Dále," zavolám a do dveří přijde máma. S mámou máme dobrý vztah. Vždy ji vidím rád, ale dneska na ni nemám moc náladu. Žiju s ní sám. Táta nás před pěti lety opustil kvůli sekretářce, se kterou mámu podváděl už delší dobu. Mámu jeho odchod hodně sebral. Nevěděla, že ji podvádí už roky. Dostala se z toho ale rychle. Musela. Nemohla se zhroutit, jinak bych šel k otci a to já nechtěl. Proto se jí snažím pomáhat, jak jen to jde. I když toho času nemám tolik, jako před pěti lety. Pořád se snažím aspoň po sobě uklízet.

„Ahoj Tome," řekne máma.
„Ahoj, potřebuješ něco?"odpovím.
„To za tebou musím chodit jenom, když něco potřebuju?" začne se smát.
„To víš, že ne," taky se usměju.
„Hele všimla jsem si, že tu dlouho nebyla Katka. Stalo se snad mezi vámi něco?"
„No... víš... moc nám to spolu poslední dobou neklape."
„Nechceš se mi svěřit? Víš, že jsem tvoje máma a budu tě mít vždycky ráda," smutně se na mne pousměje.
„Vím, ale tohle nechci probírat s tebou... snad chápeš," doufám, že ji tahle odpověď uspokojí a nechá mě. Jenže to by nebyla moje máma, kdyby do toho nerýpala.
„Jo takhle to myslíš. A to si myslíš, že jsem v tvým věku už nespala s klukama? Tak jaký je problém?"
„Mami, já se s tebou o tom opravdu nechci bavit."
„Nechce s tebou spát?" zkouší to dál.
„Co? Ne, v ní ten problém není. Ještě jsme spolu ani nespali. Prostě to nejde no. Víc ti ale neřeknu."
„Asi chápu... no a to je ten důvod, proč jsem nechodí?" snaží se obrátit list.
„No... je tady ještě jedna holka..."
„Teď ti nerozumím. Ty chodíš ještě s jednou holkou?" zahlédl jsem smutek v jejích očích.
„Mami ne, nechodím s ní. Nejsem jak táta a nikdy nebudu," vidím, jak jí stéká po tváři slza.
„Maminko prosím neplakej. Opravdu s tou holkou nic nemám. Jenom se mi líbí a nevím, co dělat."
„Miluješ ji?"
„Koho?" nechápu její otázku.
„Katku přece."
„Mám ji rád..."
„Tomáši, nevyhýbej se odpovědi." Teď zní přesně jak ta bláznivá holka z jídelny. Nestačí ji jen část odpovědi. Potřebuje celou.
„Ne. Nemiluji ji," odpovím popravdě.
„A tu druhou?" podívám se na ní.
„Ne. Ani jsem s ní pořádně nemluvil."
„Pověz mi něco o ní. Co se ti na ní líbí? Jak jsi ji poznal?"
„Uviděl jsem ji v šalině a zjistil jsem, že je od nás ze školy. Martinovi se líbí její kamarádka."
„Počkat. Chceš mi říct, že se Martinovi nějaká holka pouze líbí? Nebo už s ní spal." Máma ví o klucích všechno. Jak jsem říkal. Jsme si opravdu blízcí. Občas se chová jako větší puberťačka, než jsem já. A taky je pěkná drbna.
„Nespal s ní. Odmítla ho."
„Ona nějaká holka odmítla Martina? Toho bych neodmítla ani já, kdyby mi bylo znovu sedmnáct," řekne, aby mě naštvala. „Mami prosím přestaň. Je to nechutná představa. Možná horší jak s Vojtou," ušklíbnu se.
„Však víš, že vtipkuju. Co se jinak týče Martina už by opravdu ten kluk potřeboval hodnou holku, se kterou by se uklidnil. Nemůže takhle holky využívat navždy."
„Vždyť víš mami."
„Vím, ale ty mi slib, že se vždy budeš k holkám chovat s úctou a nebudeš jim ubližovat." Zase na mne kouká s těma velkýma tmavě hnědýma štěněčíma očima.
„Neboj mami. Nejsem on. Pokud budu chtít tu druhou, tak ještě než k něčemu dojde, tak se rozejdu s Katkou. Nebo s tou holkou už nepromluvím."
„Jak se vůbec jmenuje. Popiš mi ji trochu," šťouchne do mě máma.
„Nevím její jméno. Nepředstavili jsme se."
„Pro Boha, koho jsem to vychovala?" zeptá se do vzduchu a dá ruce k sobě na znamení modlitby, „to musíš zjistit. Chci o té holce všechno vědět."
„Neboj se. Zjistím to."