Čarodějka

Kapitola I. Nový domov

O JEDENÁCT LET POZDĚJI

Uplynul přesně měsíc, co jsem se přistěhovala do městečka se jménem Chicago. Vlastně, patří spíš mezi ta velká města. Jsem tu podruhé. Za můj život. Ale všichni, se kterými jsem tu tehdy byla nějak spojena jsou už dávno mrtví. Chicago se od té doby hodně změnilo. Pamatuji si ho ještě, jak vypadalo před sto lety. Lidské pokroky jsou opravdu úžasné. 

Zaujatě s knihou v ruce jsem si kráčela ulicemi Chicaga. Dnes je neděle, což pro mě pravidelně již několik desítek let bývá jakýsi knižní den. Ne, že bych si knihy nečetla i v jiné dny, ale neděle je prostě takový den klidu, který je pro tuto činnost ideální. Vracím se domů z knihovny a musím říct, že by se mi momentálně nějaký ten genteleman, který by mi pomohl s plnou taškou hodil. Jenže já žádného k sobě nikdy nepustím. Vždy to na konci způsobuje jenom bolest. To jsem za svůj dlouhý věk už pochopila. 

Zklamaně jsem knihu zabouchla. Očekávala jsem od ní něco víc. Než jsem se stačila pořádně rozhlédnout kolem sebe, stihla jsem narazit do něčí hrudi a kniha mi samozřejmě vypadla z rukou. Naštěstí nespadla do silnice, ale pod mé nohy. 

"Pardon." Řekla jsem automaticky a začala se shýbat ke knize. Jenže to už se ta druhá strana rozhodla ke stejnému plánu a dokonce mě i předběhla, takže jsem nakonec knihu získala od muže, kterému jsem tak nešikovně narazila do hrudi.

"Děkuji." Usmála jsem se a konečně se podívala do jeho obličeje. Jenže nečekalo mě nic přívětivého. Jakmile jsem ho spatřila, nezmohla jsem se na nic, než na kamenný výraz. Já tě znám. Polkla jsem. A moc dobře.

"Není zač." Oplatil mi úsměv. To jsem ale už byla několik metrů za ním. Nezmohla jsem se na nic víc, než na bojácný útěk od něj. Nemůžu přeci dovolit, aby si na mě vzpomněl. Jenže já nechápu, jak je tohle možné. Odjela jsem od něj až na druhý konec Ameriky. Vymazala jsem mu vzpomínky na mě. Bylo to před jedenácti lety. A on si nakonec našel tu cestu ke  mně. Co zvláštnější na tom je, je to, že mi připadá pořád stejný. Jako by se nezměnil ani o jeden šedivý vlas. Což však není možné. 

S mými nyní dlouhými kroky netrvalo dlouho, než jsem se dostala k mému bytu. Ujistila jsem se, že mé auto stojí ve společné garáži a nakonec se vydala po schodech nahoru, až do čtvrtého patra. Výtah máme totiž bohužel od včerejška rozbitý. 

Naklonila jsem se ke kabelce a začala hledat klíčky. Jak já nenávidím hledat v tom neskutečném nepořádku. 

"Hledáte své klíče?" ozval se za mnou starý hlas. Otravná, ale časy i milá stará paní McLoud. 

"Už je skoro mám." Ozvala jsem se. Myslím, že paní McLoud patří mezi nejstarší obyvatele téhle novostavby. Pokud ovšem nepočítám má čarodějnická léta. Všude vždy vykládám, že je mi dvacet čtyři. Tenhle věk se totiž u čarodějnic považuje za "dospělý" a od tohoto věku také čarodějka přestává stárnout. Vždycky jsem od svých nevlastních rodičů v před minulém století slýchávala, že mě přinesla vrána. Což je možná pravda. Protože čarodějky se rodí úplně jiným způsobem, než lidé. 

"No nic, já tě nebudu dál otravovat." Pověděla McLoud potichu nejspíš jen pro sebe a já se nezmohla na nic víc, než jen protočení panenek. Díky Bohu. 

Konečně jsem našla i klíčky od bytu, samozřejmě, že se usídlily až na dně kabelky. Rychle jsem odemkla byt a vlezla dovnitř. Dovoluji si říct, že tenhle je ze všech, které jsem kdy vlastnila ten nejluxusnější. Vstoupila jsem do chodby a obývacího pokoje zároveň. 

"Katie," sklonila jsem se k malému koťátku, které ke mně přiběhlo. "Tak jak jsi se měla?" podrbala jsem ji za ouškama a usmála se. Tuhle kočičku miluju. Pořád si zachovává vzhled koťátka a tím mi připadá každý rok více a více roztomilejší. 

Znovu jsem se postavila a odhodila tašku s knihami na nejbližší odkládací místo, což byla naštěstí pohovka. Prohrábla jsem si vlasy a otevřela okno. Připadá mi, že se mi dnes v bytě nahromadilo teplo. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a naklonila ven. Pozorování malinkých aut a človíčků mě vždy naplňovalo štěstím. 

"Mňau." Ozvala se Katie. No jistě, oběd. 

"Hned to bude." Usmála jsem se na Katie a přešla do kuchyně, která se od obývacího pokoje oddělovala pouze barem. Vyhrabala jsem ze spodního šuplíku granule a nasypala je Katie do misky. Pohlédla jsem na svůj mobil, který jsem si přes celé dopoledne nechala ležet na kuchyňské lince. Čas i kručení v břiše mi napovídalo, že i pro mě je čas na oběd. 

Nahlédla jsem do ledničky a usoudila, že můj dnešní oběd bude zeleninový salát. Nemohla jsem ale přestat myslet na něj. Myslím, že kvůli těmto myšlenkám mi spadlo rajče na zem. Nic víc, než střední otlačeniny ale naštěstí nezískalo. Zvedla jsem ho a položila na prkénko. Hladově jsem zabouchla ledničku a dala se do krájení. 

Jmenuje se Chris. Chris Addington. Jeho jméno si pamatuji přesně. Nebyl by den, kdy bych na něj dokázala zapomenout. Za několik dalších století to nebude jiné. 

"Miluji tě." Tahle slova opakuje pořád. Každý den, každou hodinu mi říká, jak moc mě miluje. O to víc mě bolí, že ho zítra opustím. Přesně zítra to bude deset let v tomhle městě a to je čas na odjezd. Vše už mám zařízené. Jen stačí, znovu, jako to dělám vždy, vymazat mu všechny pocity na mě. Nesmí si na mě vzpomenout. Nikdy. On je ten poslední. Nikdo jiný se ke mně už nepřiblíží. Nikoho jiného k sobě už nikdy nepustím. Protože by to všechno dopadlo stejně. 

Věnoval mi polibek na tvář, ale dnes to byl jediný den, kdy jsem se za to neusmála. Není mi do smíchu. A asi dlouho tak bude. 

"Děje se něco?" optal se starostlivě a pohladil mě prstem po vlasech.

"Ne. Všechno je dobré." Odpověděla jsem a nasadila jeden z mých mnoha falešných úsměvů. 

Zatřásla jsem hlavou a vzpomínku odehnala pryč. Raději se budu soustředit na krájení rajčete. Nerada bych tu řešila nějaký incident s krví, protože krev je jedna z málo věcí, které ráda nevidím. Všechnu zeleninu jsem postupně naházela do misky a všechno zasypala sýrem. Hurá do jídla. Jak jsem si všimla, Katie svůj oběd již sníst stihla a teď se povaluje někde po bytě. Vzala jsem si misku společně s sebou do mé ložnice a zapnula notebook. V tu stejnou chvíli mi ale začal zvonit mobil. Já jen zaklela tu nejbližší nadávku, která mě právě napadla a vydala se do kuchyně. 

--

První kapitola je za námi ^^ Rozhodla jsem se pro takový nezvyk u mě - začala jsem nazývat kapitoly, tak snad vám to nijak nevadí :) Už v první kapitole je první flashback.. postupně se o minulosti budete dozvídat víc, protože ani nevíte, jak moc mě baví flashbacky psát :) <3