Čarodějka

Kapitola VI. Oběd

"Stálo vám zato, pozvat mě na tak drahý oběd?" zeptala jsem se a odložila prázdný talíř na okraj stolu. Ihned po nahlédnutí do jídelníčku jsem mou předchozí vizi o pravidelném navštěvování této restaurace zavrhla. Protože pokrm levnější než deset dolarů tu nenajdete.

"Určitě ano." Usmál se na mě tak, že kdybych stála, nejspíš bych spadla na zem. Ach Chrisi, ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl. Nejraději bych tě objala. Hned teď. Jenže nemůžu.

"Pořád pracujete jako psychiatr?" zeptala jsem se a teprve po pár sekundách si uvědomila svou chybu. Pořád? Připadalo mi, že se na mě podivně podíval, ale možná to byla jen má představivost.

"Vy jste i jasnovidkyně?" zasmál se.

"Víte co, přestaňme s tím otravným vykaním." Pokusila jsem se o úsměv. Bylo zvláštní vykat někomu, koho jsem několik let znala. Koho stále znám. "Říkej mi prostě Carmen."

"Dobře Carmen." V jeho očích se zablýsklo. Zcela jistě jsem mu teď dala pocit štěstí.

Všechny věci mám zabalené v autě. Všechny nejdůležitější. Otírala jsem si jednu slzu za druhou. Věděla jsem, že Chris byl jiný. Jiný, než všichni ostatní, ale osud měl stejný. Musí na mě zapomenout. Právě spí. Bez všech vzpomínek na mě. Až se probudí, bude pracovat, jako normální člověk. Bude dělat všechno, co vždy, jen beze mě. Nevzpomene si na mě. Už nikdy.

Přešla jsem do ložnice a pohlédla na spícího Chrise. Miluji se na něj dívat, když spí.

"Sbohem Chrisi." Řekla jsem potichu. Slzy mi z očí padaly, jako voda z vodopádů. Tekly bez přestávky. "Nevím, jak to bez tebe zvládnu, Chrisi." Opírala jsem se o skříň, která stála jen pár centimetrů od dveří. Aniž bych se ovládala, vydala jsem se k němu. Naposledy ho pohladila po tmavých vlasech.

Posadila jsem se do dřepu, abych se mu dívala do zavřených očí. "Já si tě budu pamatovat navždy. Nikdy na tebe nezapomenu." Vydechla jsem a políbila ho na tvář. Naposledy.

Vstala jsem a co nejrychleji jsem dokázala opustila tento dům. Jediný pocit, který ve mě žil byl smutek. Nic víc. Jen smutek. Ale neboj. Já nezapomenu, Chrisi.

"Omluvám se, ale už budu muset jít." Vstala jsem z židle a málem přitom s mou neopatrností shodila prázdnou skleničku na zem.

"Kam ten spěch?" posmutněl. Jenže já si teď neustále přemítala tu vzpomínku. Srdce mi běželo jako o závod a křičelo na mě, že se to bude opakovat. Jestli něco dopustím, stane se to znovu. Znovu ho budu muset opustit a tentokrát ještě s více slzami, než posledně.

"No... já... jsem si vzpomněla, že jsem doma nechala zapnutý sporák." Vysypala jsem ze sebe tuhle příšernou lež, která nedávala smysl.

"Jestli ti tu něco vadí, tak-"
"Ne, ne, ne," mávla jsem kolem sebe rukou, "všechno je v pořádku. Já už jen opravdu musím jít."

"Vyměníme si alespoň čísla?" zeptal se v poslední chvíli, když už jsem opravdu měla namířeno do mé práce. Bylo by nejspíš neslušné odmítnout.

"Dobře." Vydechla jsem a otočila se k němu. Vyndala jsem si z kabelky mobil a zapsala si číslo, které mi nadiktoval. Pak jsem mu zavolala a tím pádem měl i on to mé.

"Děkuju." Usmál se.

"Za nic." Pousmála jsem se a na pozdrav zamávala rukou. Žádný sporák mi doma nehoří. Navíc, mám teď pouze odpolední pauzu na oběd a pak znovu pracuji, takže... jsem to poněkud nevychytala. Když jsem se mu ztratila z dohledu, přepnula jsem se z běhu do normální chůze. Já vím, že k němu něco cítím. Obzvlášť, když se přede mnou jen tak objeví, jako by vystoupil z velké a husté mlhy. Mám jeho číslo. Super. Příště bych si měla vymyslet lepší výmluvu. Jen jsem litovala toho, že domů znám cestu pouze skrz špinavou uličku.

Zděšeně jsem se zastavila, když se přede mnou objevila bílá kočka. Podívala se na mě jejíma zelenýma očima a pak sykla. Zamračila jsem se. Nikdy bych si nepomyslela, že v takové tajemné a nesympatické ulici bude bílá kočka. Nesedí sem. Kdo taky ale říká, že tu bydlí?

Porozhlédla jsem se všude kolem a pak kočku přešla. Slyšela jsem, jak za mnou mňouká, ale snažila jsem se to ignorovat.

Netrvalo to dlouho a stála jsem znovu na jedné z kultivovaných ulic Chicaga. Pochodovala jsem po chodníku a vyhýbala se každému tvoru. Přímo jsem se těšila, až zasednu zpět do křesla v obchodě a pročistím si hlavu, až budu zákazníkům radit, co na sebe. Hlavně, aby nepřišel Chris. Protože jestli to udělá, budu muset v mé hloupé lži pokračovat.

××

"To je všechno? Prostě jste šli do drahý restaurace a najedli se? Já říkala i podrobnosti, Carmen." Kroutila hlavou Aileen. Z mého asi pěti větového vyprávění moc nadšená nebyla.

"Dali jsme si čísla." Vydechla jsem nakonec poraženě. Vůbec teď nemám chuť vyprávět o mém setkání, ale vím, že mě by to nejspíš, kdybych byla na straně Aileen také zajímalo.

"Ohohou!" vykročila Aileen ke mně a doširoka se usmála. "Tady to hoří." Zasmála se.

"Ne." Zamračila jsem se. "Nejsme ani přátelé."

"Vážně?" obočí ji poskočilo nahoru. "Proto si tykáte a máte navzájem svá čísla?"
"Dobře, ale možná-"
"Možná by jsi se měla více odvázat a přiznat to." Objala mě s úsměvem kolem ramen.

"Co bych měla jako přiznat?"
"Že jsi do něj zamilovaná, stejně jako on do tebe."
"Aileen!" okřikla jsem ji se smíchem. "Mluví z tebe tvé patnáctileté já."

"Není to tak dávno. Je mi dvacet jedna. Každopádně myslím, že tohle by řeklo i mé šedesátileté já."
"Máš to v krvi."
"Ano. Ale odbíháš od tématu. Miluješ ho, že ano?"

"Ne." Zalhala jsem. Já ho pořád miluju. Od té doby, co jsem se s ním rozloučila jsem na něj nezapomněla. Před jedenácti lety jsem od něj odjela. Před jedenácti lety jsem přísahala, že už se do nikoho nezamiluji. Jenže teď je tu on. Zpátky. A mé city k němu jsou stále čerstvé. Roztálo mi srdce. Když jsem u něj, začíná mi připadat, že těžce zadržím chladnou hlavu.

"Jak myslíš." Pokrčila rameny a přešla ode mě k zákaznici, která bezradně stále v oddělení kalhot. Aileen má pravdu. Nedokážu to přiznat. Ne nahlas. A asi dlouho tomu tak bude.