Čarodějka

Kapitola XIV. Butik

Společně s mapou jsem sešla do přízemí, kde již dovnitř vcházel Christian. 

"Podařilo se to?" 

"Je v Hurron Street." Řekla jsem a podala mu mapu. Podíval se na ní a přikývl. 

"Fajn. Zajdeme tam. Nechceš si teď zajít na oběd?" 

"Upřímně, nemám moc na veřejnost chuť. Spíš bych si udělala něco sama."Řekla jsem a zamířila do kuchyně. "Máš tu snad něco k jídlu, ne?"

"Jistě, že ano." 

Otevřela jsem lednici a spatřila všechno, co jsem na můj toast potřebovala. Neměla jsem ani moc na jídlo pomyšlení, ale potřebovala jsem si nějak dodat energii. 

"Chceš taky?" zeptala jsem se ho a když jsem se otočila, lekla jsem se, protože stál těsně za mnou. 

"Když ti to nebude vadit, dal bych si taky." 

"Dělal jsi někdy na psychiatra?" zeptala jsem se ho, když jsem mazala na toasty máslo. 

"Ne," opřel se o kuchyňskou linku, "nikdy." 

"Jak jsi se cítil, když jsem tě opustila?"

"Já nevím. Připadalo mi, že mi něco chybí, ale nevěděl jsem co. Na našich společných fotkách jsi nebyla, zmizela jsi i z mé mysli."

"Omlouvám se." Podívala jsem se na něj. 

"Nemáš za co. Já se omlouvám tobě. Měl jsem ti to říct dřív."

"Ty jsi taky nevěděl..." zarazila jsem se, "tedy, taky jsem ti to neřekla." Pokrčila jsem rameny a vložila toasty do sendvičovače. 

"Co uděláme, až najdeme tvou kamarádku?" 

"Vymažu ji paměť, aby si na mě nevzpomněla. Už nikdy. A ovlivním ji, aby odsud odletěla, co nejdál. My odletíme na druhou stranu od ní." Vydechla jsem. 

"Myslíš, že je to správné?" 

"Nic jiného mě nenapadá. Chci ji jen ochránit. Aby se ji nestalo to, co se jí děje teď." Otočila jsem se zpět k toastům, které již byly hotové. Natáhla jsem se, abych sendvičovač vypojila z elektřiny, jenže Christian chtěl udělat to samé a naše ruce se tak navzájem dotkly. 

"Pardon." Řekl a odtáhl svou ruku zpět stejně tak, jako já. Přikývla jsem a vyndala toasty. Nevěděla jsem, jak je na tom on. Jestli ke mně něco cítí. 

"Oběd je  hotov." Usmála jsem se a donesla toasty na stůl. "Určitě lepší než lasagne." Ušklíbla jsem se. 

"To se uvidí." Ušklíbl se také  a zakousl se do toastu. Pokusila jsem si užít oběd, pokoušela jsem být klidná, jenže místo toho jsem neodlepila oči z hodin. Čas byl pomalý a já hořela nedočkavostí. 

-

Za deset minut je deset hodin večer. Procházeli jsme Hurron Street a já stále myslela na ty barvy: červená, zelená, modrá. Neměla jsem ponětí, co ty barvy znamenají, ale musela jsem na to přijít. Určitě je to něco velmi důležitého. 

"Ty," podívala jsem se na Christiana, "asi není nejvhodnější doba, ani to nejspíš není nejvhodnější otázka, ale, kdy jsi někoho naposledy zabil?" 

Nevypadalo to, že ho má otázka překvapila. "Před týdnem." Odpověděl. 

"Kdo to byl?" 

"Carmen," zastavil se a podíval do mých očí, "já jsem zabiják, uvědomuju si, že to pro tebe je těžké, ale já prostě... narodil jsem se tak."