Čarodějka

Kapitola III. Pondělí

Včerejší den uběhl poněkud rychle. Před chvílí mě probudil ten otravný budík, který jsem omylem shodila na zem a nejsem si jistá, jestli jsem ho náhodou nerozbila. S téměř zavřenými oči jsem se přes celý byt vydala do koupelny. Tohle je jediné mínus. Koupelna je na druhém konci bytu, než mám já ložnici. 

Nakoukla jsem do zrcadla a udiveně posoudila, že nevypadám tak hrozně, jak jsem si myslela. Jen teď potřebuji ledovou sprchu do obličeje. Pomalu jsem otočila kohoutkem a opřela se o umyvadlo. Nejraději bych tu usnula. Povzdechla jsem a nabrala ledovou vodu do dlaní. Pak jsem si ji plácla do obličeje, které se hned nato rozevřely. Vždycky mi to pomůže. Po vyčištění zubů a celkové ranní hygieně jsem se vydala pro snídani, kterou tvořila hrstka vloček s mlékem. Jenže, to by to nebyla Katie, kdyby neucítila jídlo a nepřišla si do mé misky taky. Jsem na to zvyklá. Někomu by možná vadilo, že mu z talíře jí kočka, ale já to nijak neřeším. Obzvlášť ne po ránu. Navíc, je to moje kočka. S pomocí Katie byly vločky  hned pryč. 

Pohleděla jsem na hodiny a zděšeně vstala od stolu. Rychle jsem se přemístila do ložnice a převlékla do oblečení, které jsem si naštěstí přichystala už včera. Obchod se oficiálně otevírá v půl deváté a já tam jsem už v osm. Jenže teď je sedm padesát. 

Při navlékání trička jsem začala nadávat sprostě, protože mi z nějakého zvláštního důvodu nešlo navléct na ruku. Po tričku jsem začala s černými džíny a nakonec jsem odskákala až k chodbě. Nazula jsem si baleríny a popadla kabelku. 

"Klíče mám, mobil mám, peněženku mám," kontrolovala jsem všechny důležité věci nahlas a pak z bytu odešla. Mobil jsem měla stále v rukou a sledovala čas. Je osm hodin a já teprve běžím, jako šílenec, po schodech. 

"Pozdě do práce?" ozvala se znovu paní McLoud, která právě vycházela ze svého bytu i s tím otravným psem, který se nikdy neodnaučí štěkat jen tak pro zábavu. 

Protočila jsem panenky a její otázku ignorovala. Běžela jsem si klidně dál po schodech a neposlouchala její další otravné věty. 

Zadýchaná jsem se ocitla na jedné z mnoha ulic Chicaga. Rozhlédla jsem se kolem a vyběhla na druhou stranu. Teď už zbývá jen takových deset minut chůze a jsem tam. Oh ano, takhle dopadají má pondělí. Vždycky přicházím pozdě, nebo těsně před limitem. 

08:03

Ten čas ke mně není vůbec milý. Běžela jsem, co nejrychleji jsem dokázala a přitom litovala, že čarodějky neomývají schopnostmi, jako je třeba teleportace. Moc by se mi teď hodila. Prudce jsem zatočila doprava. Jediné mé štěstí je to, že po ránu nechodí na chodnících moc lidí.

08:12

Konečně jsem se mohla opřít o dveře butiku. Byly sice ledové, ale alespoň nějaká opora. Po pár sekundách jsem se zase vzchopila a začala odemykat všechny zámky, které obchod měl. Vešla jsem dovnitř a za dveřmi pouze pro zaměstnance jsem si na své místo odložila kabelku. Rozhlédla jsem se kolem, ani nevím proč. Otevíráme až za čtvrt hodinu a malý kousek. Vyndala jsem si z kabelky lahev a začala pít tu blahodárnou tekutinu - vodu. Odložila jsem ji na malý stoleček a vrátila se zpět do obchodu, kde jsem dorovnala všechno zboží do příslušných regálů. Normálně mám služby i s Aileen, jenže ta tu dnes není. Měla jsem volno, takže tu měla být jen ona, ne já a nakonec.. se to celé protočilo. Můžu jen doufat, že mi šéf povolí jiné volno místo dneška. Protože dnes tu jsem. Tenhle obchod nepatří mezi největší, tady v Chicagu máme jen jednu prodejnu. Ale i přesto sem chodí dostatek lidí. 

Znovu jsem zkontrolovala hodiny. Za jednu minutu je půl. To uteklo poněkud rychle. Přešla jsem ke dveřím a otočila cedulku ze zavřeno na otevřeno. Teď už tu je jenom čekání za pokladnou na zákazníky. Jsem ráda, že tady pracovníci nemusí nosit povinné oblečení od firmy. Protože trička, která mají zezadu napsáno mohu vám pomoci mi opravdu již lezou na nervy.

"Dobrý den," pozdravil první zákazník a já mu pozdrav samozřejmě opětovala. Přichází docela brzy. Minutu po otevíračce.  

"Mohu vám s něčím pomoci?" zeptala jsem se ihned po pozdravu a přešla k mladé paní, kterou bych tipovala tak na třicet let. 

"Ano, chtěla bych se zeptat, máte tady nějaké šaty na společenskou akci? Totiž, dnes jdu s mužem na ples a ráno jsem zjistila, že žádné vhodné nemám, takže jsem se zastavila tady, protože mi kamarádka říkala, že tady máte opravdu hezké kousky, ale já bych si přeci jenom nechala poradit od odborníka." Usmála se. Myslím, že patří mezi typ užvaněných lidí. Takovou dlouhou story jsem opravdu potřebovala vědět. 

"Plesové šaty jsou tady," mávla jsem rukou a přešla o pár kroků dál. "Jestli čekáte takové ty princeznovské, které jsou typické pro svatby, tak ty tu neprodáváme, ale pokud vám stačí obyčejné společenské, je jich tady dost." Vytvořila jsem na tváři úsměv. Tedy doufám, že to byl úsměv a ne úšklebek. 

"Tak já nevím, modré, nebo černé? Co myslíte?" ruku si položila na bradu a vypadala, že usilovně přemýšlí. Rychle jsem prolétla její vzhled a postavu; dlouhé blonďaté vlasy, velké světlé oči, dlouhý úzký nos, kulatý obličej, úzká a vysoká postava. 

"Podle mě ty modré." Řekla jsem po chvíli. Ona ihned souhlasně přikývla a zmizela v kabince. Ráno, když obchod není zaplněný zákazníky bych řekla, že je tu docela nuda. Pokud ovšem nepřijde nová kolekce, to je jiná. Avšak doufám, že dnes jich odpoledne moc nepřijde, protože tu budu na všechno sama. 

"Jsou mi akorát!" zaslechla jsem ženu, jak se směje. Pak vyšla z kabinky i v modrých šatech, které ji sahaly někam ke kolenům. 

"Sluší vám." Pochválila jsem ji popravdě. 

"Koupím si je." Odpověděla rozzářená, jako sluníčko a zalezla zase do kabinky. Zalezla jsem za pokladnu a připravila si kasu. Na ní vlastně není, moc co připravovat, ale já jsem vždy strašně šťastná, když si někdo něco koupí. 

Netrvalo to dlouho a mladá paní už stála před kasou. 

"Všechno?" zeptala jsem se, jak je to obvyklé.

"Ano." Odpověděla a pro jistotu ještě přikývla. 

"Dvanáct dolarů." Oznámila jsem a následně přijala hotovost od šťastné ženy. 

"Na shledanou." Usmála se na mě naposledy a odešla. Z nějakého důvodu si od doby, co ženy mohou pracovat vyhledávám spíš komunikativní práce. Sedla jsem si za pokladnu a na papír si začala psát text písničky. Moc mě to baví skládat, ale do známých pozicí se neženu. Nebylo by to vůbec dobré. Dělám to jen tak pro radost. A když jeden z mých několika návrhů někdo najde v mém starém bytě, možná bude i rád.