Čarodějka

Kapitola IV. Neznáš mě

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Jen dvě hodiny a můžu si to odkráčet domů. Vlastně, dá mi ještě nějakou práci tu všechno důležité zabalit, zamknout do místnosti pro zaměstnance, zamknout obchod a teprve pak odejít. 

Dveře se znovu otevřely. Muž. Dnes jsem tady měla jen samé ženy, což je překvapivé. Už jsem se chystala říct dobrý den, jak to udělal i on, ale stačilo se na něj podívat zezadu. Tohle je Chris. Určitě. Je to on. Proč zrovna já?! Proč?! Skousla jsem si ret. 

"Můžete mi prosím pomoct?" ozvalo se. Do prdele. Stál mezi mužskými saky a nejspíš se nemohl rozhodnout. Zmínila jsem se někdy o té rozkošné květinové výzdobě v obchodě? Je opravdu překrásná. Sakra, tohle mě neodreaguje. Musím za ním jít.  Nadechla jsem se a vydala za ním. Pomalé kroky, které téměř nebyly slyšet mě dováděly k němu. Ještě se mi nepodíval do obličeje, ale jsem si jistá, že tak za chvíli provede. 

"S čím po-potřebujete pomoct?" zakoktala jsem potichu a podívala se na něj. 

„Carmen? Tvé jméno je Carmen?" zeptal se mladík a obočí mu okamžitě vystřelilo nahoru. Teď proklínám, že musíme nosit ty prťavý cedulky s naším jménem. Proč pro Boha? Jsme snad právníci?Jen prodáváme hadry.  „Neznáme se?" zamračil se a hledal něco v mém obličeji. nesmíš si vzpomenout. Tohle ti nikdy nedovolím.  Jenže já jsem tam stála jako kamenná socha. Po kolika letech tě vidím znovu, Chrisi. Stejného, jaký jsi býval. 

"Já myslím, že n-" 
"Ano!" sakra. Ty si mě pamatuješ? Ne. Ne. Ne! "Včera jsi do mě narazila." Oddechla jsem si. Vlastně ano, narazila jsem do něj.

"Odkdy jste začal tykat ženám na potkání?" ušklíbla jsem se. Možná že mu jeho podvědomí jen radí, že jsme spolu něco byli. Že jsme se doopravdy znali. 

"Pardon. Já jen, že jste do mě včera narazila a vypadala jste jako zmatená studentka, co si nese dvacet knih z knihovny a není jí to dost." Zasmál se. 

"Nebylo jich dvacet." Složila jsem ruce na prsou a zamračila se společně s úšklebkem. 

"Ale vypadalo to tak." 
"To je jedno. S čím chcete pomoct?" a znovu, jako tenkrát propadám jeho očím. Jeho hlasu. Propadám mu a dokázala bych kvůli němu i létat. 

"Potřebuji nové sako do práce." 
"To si zvládnete najít sám, ne?" 
"Nejste trochu drzá?" zasmál se.

"Ne." Usmála jsem se. "Jen nevím, jak vám mohu najít sako, když jen vy sám víte, co se vám líbí." 

"Vezmu si cokoli, co mi dáte." 
"Fajn." Znovu jsem si skousla ret. Začala jsem se hrabat v pánských sakách a nemohla nepostřehnout, že na mě Chris neustále hledí. 

"Co třeba tahle?" vytáhla jsem jednu, která mi k Chrisovi nejvíce pasovala. Myslím, že podobnou měl na sobě i před několika lety, když jsme spolu byli.

"Je úžasná. Koupím si jí." Nepřestával se usmívat. 

"Ani jste si ji nevyzkoušel." 

"Je to moje velikost." Pokusil se mě ujistit, ale ať si klidně kupuje, co chce. 

"Dobře," zvedla jsem ruce nad hlavu, jako kdybych se vzdávala. Otočila jsem se a přešla ke kase. 

"Jmenuji se Chris." 

Já vím. Jeho představení jsem ignorovala a namarkovala sako. 

"Deset dolarů."
"Vybrala jsi schválně to nejdražší?" zasmál se.

"Ne. Jsou tady i dražší. Vybrala jsem ho po náhodě." Usmála jsem se a přijala bankovku.

"Neuvidíme se ještě někdy?" zeptal se, když ode mě převzal tašku se sakem.

"Ne." Odpověděla jsem klidně.

"Ale-"
"Za chvíli zavíráme."
"Máte otevřeno až do šesti večer. Teď je čtvrt na pět." 

"Dnes zavíráme dřív. Na shledanou." 

"Na shledanou." Pozdravil a pomalu odešel z obchodu. 

Potlačila jsem všechny pocity, které jsem kdy k němu mohla cítit. Kdybych mohla, opakovala bych kouzlo vymazání vzpomínek na mě znovu, jenže jde použít na jednoho člověka jen jednou. Nemůžu se dát s Chrisem znovu dohromady. Jediné, co mě teď napadá v hlavě je předčasný odjezd. Protože nejspíš i přesto, že je Chicago velké město, potkala jsem se tady s Chrisem už dva dny za sebou. Vypadá to, že si tady nakonec dlouho nezůstanu. Můžu děkovat Chrisovi až do smrti...

×××

Konečně ke mně čas začal být milý a já mohla zavřít obchod. Vyšla jsem na stále rušnou ulici. Slunce stále sedělo na obzoru a darovalo nám sluneční paprsky. V létě je to v pořádku. Slunce zapadá až kolem deváté večer. Ale v zimě mám vždy, co dělat, abych došla domů po tmě v pořádku. Vlastně, stává se mi, že sem prostě dojedou autem. 

Klíče jsem si uložila do kabelky a jako normální člověk si to procházela ulicemi. Dnes jsem unavenější, než je u mě normální, takže to vidím na horkou vanu, večeři a pak pohodlná postel. Miluji ten pocit, když se zachumlám pod peřiny a usnu na měkké matraci.

Hlad mě hnal rychlejšími kroky k domovu. Po celé mé cestě mám alespoň čas přemýšlet, co si dám. Uvidíme, co mi nabídne lednička. Vzhlédla jsem k nebi. Abych zase spatřila ptáky, kteří si létají kam chtějí. Vím, že má Chris nějaké tajemství. Což vlastně já také. Vždycky to byl milý chlapec. On byl ten, kdo mě změnil. Věděl to. Dokud jsem sama sebe nevymazala z jeho života. Jenže, co když si nějakým podivným způsobem začíná vzpomínat? 

--

Ahoj ^^

Ten gif jsem si zamilovala, musela jsem ho sem přidat (má to být Carmen, ale samozřejmě, pokud se vám herečka nelíbí, vyberte si jinou :), záleží jen na vaší představivosti) ...