Čarodějka

Kapitola XI: Řítíš se do propasti, drahá

Pomalu jsem vystupovala z auta, možná až příliš pomalu, jenže důvodem mého motání hlavy byla zcela jistě rychlost, kterou dnes Aileen prokličkovala křižovatky. Důvodem její zběsilé jízdy byl náš pozdní příchod. Vlastně už jsme měly mít deset minut otevřeno a ještě jsme ani neměly správně dorovnané zboží. 

Promnula jsem si spánky a podívala se před sebe. Nějaký nedočkavý zákazník už čekal před dveřmi obchodu. Sakra. 

Po pár krocích jsem si uvědomila, kdo to je. Christian. Co tu sakra dělá? Doufala jsem, že ho nepotkám. Nikdy. 

"Mohu ti nějak pomoct?" zeptala jsem se s úsměvem, zatímco Aileen odemykala dveře. 

"Potřebuji ti něco říct."

Všimla jsem si jejího vyděšeného a ohromeného pohledu zároveň, jakmile vkročila dovnitř. Nakoukla jsem dovnitř a byla překvapena. Nepříjemně překvapena. 

Celý obchod byl vzhůru nohama. Doslova. Oblečení se různě válelo po zemi, stojany byly rozmačkané, stůl převrácený a nějakým způsobem zdeformovaný, ani bych se nedivila, kdybychom tu našli nějaké roztrhané kousky oblečení. 

"Pane Bože." Vypustila jsem a vykulila oči na ten obrovský nepořádek. Vypadá to, že dnes bude na sto procent zavřeno. A šéf nás možná seřve. 

"Potřebuji ti něco říct." Ozval se znovu Christian. Jak teď může na něco takového ještě myslet? Copak nevidí tu hrůzu kolem. Je mu to snad úplně jedno. 

"Budeme to tu muset s Aileen vyřešit. Ale můžeš povídat při tom." Řekla jsem. 

"Je to soukromé." 

"Tak budeš muset počkat. Potřebujeme zavolat policii a postarat se o to všechno kolem." 

"Jenže-"

"Musím tu zůstat s Aileen, jestli chceš, přijdu za tebou večer." Možná. Spíš ne.

"Ale to nepočká."

Otočila jsem se k němu a povzdechla. "Už jsem ti všechno jasně řekla. Buď počkáš, nebo mluv." 

"Carmen, já to zvládnu sama." Ozvala se Aileen. Klidně s ním jdi, promluvit si." Usmála se. 

"Nemůžu tě tu nechat samotnou. Budeš to tu muset vyřizovat s policií a podívej, kolik tu toho je." Rozmáchla jsem se rukama. "Bude muset být inventura." 

"Zvládnu to." Přikývla. "Běž." 

"Fajn." Vydechla jsem. "Vrátím se, co nejdřív." Hned, co jsem dopověděla, následovala jsem Christiana ven. 

"Už mi hodláš sdělit to, co mi potřebuješ říci?" zeptala jsem se ho, když jsme stáli na malém parkovišti za butikem. 

"Ne. Musím ti to říct doma, totiž tady se to nehodí." 

"A u tebe doma ano?" nadzvedla jsem jedno obočí. 

"Je tu moc rušno." Řekl a nastoupil do auta, které nejspíš patřilo jemu. 

"Dobře." Ušklíbla jsem se a posadila se na místo spolujezdce. "Chceš mi něco říct a táhneš mě kvůli tomu až k tobě domů. Zajímalo by mě, co je to tak důležitého a tajného." Zakroutila jsem hlavou. Ani jsem nechápala, proč s ním jedu. Možná proto, že mě doopravdy přitahoval natolik, že bych s ním jela kamkoli. A to byla chyba. Nikdy jsem to nechtěla dopustit, ani ho potkat. Nebylo to v plánu. Jenže on přišel, po několika letech jsme se setkali a on vypadá pořád stejně dokonale. 

×××

Vešla jsem dovnitř jeho domu, následovala ho do obýváku. Pohodlně jsem se usadila na pohovku a sledovala jeho, jak se posadil naproti mě. 

"Nechceš něco k pití?" zeptal se když usedl. 

"Jsem tu jen na rychlovku." Zakroutila jsem hlavou. "Vyklop to a můžu jít." 

"No, myslím, že nějaký alkohol potřebovat stejně budeš." Ohodnotil a vstal pro flašku červeného vína. Pokrčila jsem rameny a nedočkavě poťukávala prsty na pohovce. Proč to prostě nemohl říct rovnou před obchodem? Co to může být tak moc soukromého a tajuplného? 

Během minuty už byl zase zpět na místě i se skleničkami a otevřeným vínem. Do poloviny skleničky mi nalil a pak se usadil, přičemž ruce spojil před sebou a oči měl jen na mě. 

"Je to docela provázané s minulostí," vydechl, "možná mě budeš chtít zabít, ale budeš mě muset pochopit." Nadzvedla jsem obočí. S minulostí? 

"Pamatuji si téměř všechno." 

"Cože? My-ty-já-"

"Já vím, že jsme spolu byli před několika lety, Carmen." 

"Jak?" zakroutila jsem hlavou. To kouzlo funguje na všechny. Zaručeně.

"Jsem zabiják, Carmen. Nájemný vrah." Něco ve mě poskočilo. Nechápala jsem to. 

"I kdyby to bylo tvé zaměstnání, nic to nemění na tom, že jsi člověk a-"

"Ne, ty to nechápeš. Já nejsem obyčejný zabiják. Já zabíjím jen nadpřirozené bytosti." Byl to možná strach, který se ve mě objevil. Strach a zaskočení. 

"Já chodila s nájemným vrahem?" lhal mi. On není psychiatr a nikdy ani nebyl. 

"Jsem vůči kouzlům nadpřirozených více imunní než lidé. Sice jsem něco z našeho vztahu zapomněl, ale stále si tě pamatuji, Carmen." 

"A také žiješ o něco déle, než lidé." Ujasnila jsem si pro sebe, proč vypadá stále stejně. Přeci jen, jedenáct let je velká doba. 

"Nebyla náhoda, že jsme se tady potkali." 

"Jak to myslíš?" zamračila jsem se.

"Někdo si mě najal, abych tě zabil. Nejdřív jsem si nebyl jistý, kdo jsi a tak jsem nabídku přijal, jako vždy. Jenže pak jsem tě spatřil a já... nemohl jsem tě zabít."

"Ty jsi tu abys mě zabil." Vydechla jsem znechuceně. Miloval mě vůbec někdy? 

"Ale nezabil. O to tady jde. Někdo tě chce zabít a když jsem to nedokázal já, ten někdo si zcela jistě najal někoho jiného." 

Vzala jsem skleničku vína a tekutinu do sebe na jeden lok hodila. Vstala jsem z pohovky a podívala se na něj. "Jak ti mám věřit? Promiň, ale zatáhl jsi si mě do svého domu, abys mi řekl, že jsi nájemný vrah nadpřirozených bytostí, někdo mě chce zabít, ale co když to jsi ty a tohle je tvoje taktika? Měl jsi být psychiatr." Zakroutila jsem hlavou. "A já se od tebe měla držet dál." 

"Nemůžeš jen tak odejít!" řekl, když jsem se k odchodu právě chystala. "Někdo tě chce zabít, chápeš? Copak si myslíš, že ten byt vzhůru nohama je jen náhoda? Nebo váš obchod?!"

"Jak víš o mém bytu?" zamračila jsem se. Pokud vím, nic jsem ti o něm neříkala." Zkřížila jsem ruce na prsou. 

"Sledoval jsem tě." Vydechl. "Musel jsem se ujistit, že jsi v bezpečí." 

"To je výborné." Rozmáchla jsem kolem sebe rukama. 

"Carmen."

"Jsem čarodějka, víš? Zvládnu se o sebe postarat sama." Otočila jsem se a vydala se k východu. S Christianem je konec. Navždy. 

Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Slyšela jsem ještě, jak za mnou Christian volá mé jméno, ale už jsem stihla vyslovit kouzelné slovo pro přemístění a vstoupila nohou  už  na místo parkoviště před butikem, kde se dnes sehrála ta pohroma. Můj bývalý přítel, kterého stále miluji je nájemný vrah. Nikdy by mě nenapadlo zrovna tohle. Ale takový život je. Jedno velké překvapení. 

-

Příští kapitolu se to rozjede, slibuji ♥ Snad jste si tuhle užili, přeji krásný zbytek dne ♥