Čarodějka

Kapitola XV. Nevíš vůbec nic

Procházela jsem obývacím pokojem, když jsem spatřila, že se Aileen probouzí. Christian se probudil před chvílí a začal nám připravovat snídani. Je milý. 

"Carmen?" prohrábla si vlasy a pak se porozhlédla. "Kde to jsem?" 

"Aileen!" přiběhla jsem k ní a objala ji, "jsem moc ráda, že jsi v pořádku." 

"To je ten tvůj snoubenec?" podívala se směrem ke kuchyni, kde stál Christian u plotny. 

"Ano, ano," usmála jsem se té lži, kterou jsem ji řekla, "ale teď, no, omlouvám se. Za všechno." Vydechla jsem. 

"Ale za co?" 

"Za všechno." Zopakovala jsem a přiložila své ruce k jejím spánkům. Potřebovala jsem znát všechny její vzpomínky ohledně jejího únosu. 

"Memoriae movere." Zopakovala jsem kouzelnou formuli přesně pětkrát za sebou. Mezitím se Aileen ptala, co to dělám a co říkám, ale musela jsem ji ignorovat. Až pak najednou vykřikla. Přenos vzpomínek bolí. Bohužel. 

Probudila jsem se v butiku, kde jsme s Christianem zachránili Aileen. Jen jsem se cítila o něco víc hladově, bolela mě hlava a cítila jsem vyčerpanost. Nemohla jsem se hnout, byla jsem svázaná. 

"Je tu někdo?" pokusila jsem se promluvit, ale můj hlas nebyl dost silný, aby ho mohl někdo zaslechnout. Měla jsem totálně vyschlo v krku. Ale i přesto, což mě překvapilo, se někdo ozval. 

"Já." Odpověděl. Neviděla jsem mu do tváře, bohužel, ale byla jsem si jista, že je to ten muž, který se mě tu pokouší zabít. 

"Nemohl by jste mne pustit? Je to určitě jenom nějaké nedorozumění, nic jsem vám nikdy neudě-"

"Nemohl. Z určitého důvodu tě tu potřebuji. I když stejně zemřeš." 

"P-proč?" 

"Co ti je do toho?" ušklíbl se. Tentokrát se přiblížil natolik dostatečně, abych mu viděla do tváře. Byl asi stejně starý, jako Christian, spíš o pár roků starší. Neznala jsem ho, ani mi nikoho nepřipomínal. 

"Je to můj život. Zatím je hezký a nemáte důvod mě tu věznit!"

"Stejně jednou umřeš. Jsi člověk." Pokrčil rameny. 

"A vy snad ne?" 
"Ne." Znovu se ušklíbl. Natáhl před sebe ruce a vyslovil kouzelnou formuli pro omezenou neviditelnost. Pak odešel. Volala jsem za ním, ale nic neodpovídal. Zůstala jsem tam ležet a znovu usnula. 

Vrátila jsem se zpět do reality. Podívala jsem se na Aileen a ještě několikrát se jí omluvila. 

"Mohl by mi někdo říct, co se to tu děje?!" vyskočila na nohy. Postavila jsem se také. 

"Je mi to líto," pořád, pořád se omlouvám. Proč? Zachraňuji ji přeci život. Uvolnila jsem se a znovu promluvila. 

"Oblivisci me, oblivisci me, oblitus, oblivisceris nostri, oblitus." Natáhla jsem před sebe ruku a jemně se jí dotkla a přitom se dívala stále do jejích očí. 

Zakroutila hlavou a podívala se na mě. 

"Kdo jste? Ou, asi jsem.. já, co tu dělám?" 

"Aileen-"

"Jak znáte mé jméno?" ukázala na mě a nadzvedla obočí. 

Podívala jsem se jí do očí a přitom chytila znovu její spánky. 

"Odejdeš na letiště a odletíš kam nejdále to půjde. Zapomeneš, že jsi tu byla a zapomeneš, že jsi kdy vedla tenhle rozhovor, ano?" 

Přikývla. Pustila jsem ji a pozorovala,  jak odchází. Má kamarádka, která už ani neví, že jsme spolu kdy měly něco jako přátelství. Ani neví, že existuji. 

"Je mi to líto," ozval se Christian, "musí být těžké nechat svou kamarádku na sebe zapomenout. 

"Je to těžké." Přikývla jsem a posadila se k jídelnímu stolu. "Ale je to tak nejlepší. Ona není čarodějka a můj svět se pro ní stal moc nebezpečným." 

"Omeletu?" usmál se. 

"Ráda." Usmála jsem se také. "V její vzpomínce, viděla jsem jeho obličej." 

"A?"

"Nevím. Neznám ho." Pokrčila jsem rameny. "Ani jsem se nedozvěděla něco důležitého. Jen jsem viděla, jak moc Aileen trpěla." 

"Už o tom ani neví." Podal mi talíř s omeletou. 

"To sice neví, ale zažila to. Někde v její hloubi duše to možná ještě je." 

"Teď, když je tvá kamarádka v bezpečí, odletíme?"

"Rozhodně." Ochutnala jsem omeletu. Byla výborná. "Když mám s sebou nájemného vraha nadpřirozených bytostí, jsem v bezpečí." Usmála jsem se. 

"Ten někdo se na něco takového musí také zaměřovat." 

"Ne," zakroutila jsem hlavou, "Ty neumíš čarovat ani něco takového. Žádný lovec nic takového umět nemůže. Musí být čaroděj nebo něco velmi blízkého. Otázka je, proč se mě chce zbavit." 

"To snad nebudeme muset zjišťovat." Posadil se na pohovku a z nějaké skříňky vytáhl notebook. 

"Kam to bude?" usmál se. "Itálie, Řecko, Japonsko?" 

"Cokoli co odletí co nejdřív." 

"Dvě letenky do..." zahleděl se do notebooku. "Itálie." 

Dojedla jsem omeletu a položila prázdný talíř na kuchyňskou linku. 

"Letí to dnes ve dvě hodiny odpoledne." 

"Budeme si muset zajistit novou identitu." 

Podíval se na mě  v s otázkou v obličeji jak. 

"Na to jsem expert." Pokrčila jsem rameny a ušklíbla se. 

"Speciální kouzlo?" 
"Jak jinak." Usmála jsem se. "Nové pasy, občanky a historie." 

"Do Itálie to bude složité." 

"To sice ano, ale nezbývá nám jiná možnost." Přešla jsem k němu. "Moc si vážím toho, že jsi tu se mnou." 

"Vždycky," usmál se. 

-

Omlouvám se, že přidávám tak málo často :/ 

Snad se vám kapitola líbila a těším se na vše názory xoxo <3