Čarodějka

Kapitola XII. Neboj se

Prohrábla jsem si vlasy a namířila si to k obchodu, který byl pár kroků odsud. Šla jsem si normálním krokem, hlavu jsem měla kdovíkde, protože z toho, s čím se mi Christian svěřil se asi nikdy nevzpamatuji, když najednou jsem se vznesla nahoru. Z ničeho nic. A pak zase dolů. A plnou ránou do zdi. 

"Au," pohladila jsem si hlavu, ale než jsem stihla nějak zareagovat, byla jsem znovu ve vzduchu. Někdo si tu se mnou hrál. Pořád jsem tam lítala sem a tam jako magor. 

"Praesidium." Řekla jsem a okamžitě na to spadla na zem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Někde tu ten někdo být musí. Zašla jsem k autům a dívala se do každé uličky mezi nimi. Nikdo tu nebyl. "Ut revele-" než jsem však stihla kouzlo dopovědět, nějaká velká rána sešrotovala auto vedle mě. Podívala jsem se směrem, odkud to šlo. Daný člověk nebyl vidět. Srdce mi bušilo jako o závod. Kolem mě začaly padat obrovské rány vzduchu a ničily auta. 

"Tueri." Vyslovila jsem a díky tomu byla na chvíli v bezpečí. Kolem mě se vytvořil průhledný štít, který mě bude ochraňovat dokud mi nedojdou síly nebo soustředěnost. Běžela jsem pryč. Jenže ten někdo za mnou. Co to má sakra být? 

"Obsessio." Vyslovila jsem slovo pro přemístění. Měla bych se soustředit na místo, kde chci být, ale nevěděla jsem, na jaké bych měla myslet. A tak jsem nechala mou mysl, aby si zvolila sama. 

Objevila jsem se před domem Christiana. Bezvadné. Jenže opravdu nejspíš jen on mi mohl pomoci. Za prvé, měl by mi vysvětlit, co se to vlastně děje a za druhé, on je jediný z mé společnosti, kdo ví o mém čarodějnictví a někom, kdo se mě nejspíš chystá zabít. Teprve před nějakou půl hodinou jsem zjistila, že je tu nějaký šílenec, co mě chce zabít. Že je Christian nájemný vrah. 

Zaťukala jsem na dveře, ale nikdo nepřicházel. Byla jsem moc vyrušená na to, abych se pokusila najít zvonek, který musel být někde schovaný, protože na první pohled jsem si ho prostě nevšimla. Zakroutila jsem očima a zopakovala znovu obsessio. Stála jsem uprostřed obýváku. Má sklenice vína byla stále položena na stole. 

"Chrisriane?!" zvolala jsem jeho jméno, ale nic se neozývalo jako odpověď. A tak jsem se rozhodla na menší prohlídku jeho domu. Měl ho okouzlující. 

Vystoupala jsem po schodech do dalšího patra a ocitla se v chodbě. Proč má sakra tak velký dům, když tu žije sám? 

Nakonec jsem se rozhodla pro pravou část. Opatrně jsem došla až na konec chodby a při tom nakukovala do každé místnosti. Fajn, jde se na druhou stranu. 

"Christiane?" zvolala jsem po druhé. Někde tu být musí. 

"Carmen?" ozval se jeho hlas někde za mnou. Otočila jsem se a spatřila ho jen s ručníkem kolem pasu. Zatraceně, vždycky měl tak dokonalou postavu?

"Nevěděla jsem, za kým jít." Ujasnila jsem a přitom pořád přeskakovala očima od jeho hrudi k hlavě. 

"Co se stalo?" zamračil se.

"Nejdřív by jsi se mohl.. uhm... převléct." Pokusila jsem se o úsměv, ale pravděpodobně to více vypadalo jako úšklebek. 

"Ou," podíval se na sebe, "jasně." Řekl a zmizel ve dveřích vedle něj. Od dneška se všechno otočilo vzhůru nohama. Byla jsem normální čarodějka, normálně si žijící, jenže pak mě on informoval o nehezké novince a pár minut na to se mě někdo doopravdy pravděpodobně snažil zabít.  

×××

"Pochop to, Christiane, nevím, co mám dělat." Pokrčila jsem rameny. Už jsme seděli oba oblečení v obývacím pokoji a já si užívala teplo, které do mne proudilo díky horkému čaji, jenž jsem držela v rukou.

"Můžeš tu chvíli zůstat."

"Chvíli. I kdybych tenhle dům zabezpečila kouzlem, on nebo ona je taky kouzelná bytost. Dostal by se sem po pár dnech. A navíc, máš strašně obrovský dům." Zakroutila jsem hlavou.

"Vymyslíme to. Nemůže tě honit navždy, ne?" 

"No, dejme tomu, že za takových pět set let ho to může přestat bavit." Zasmála jsem se. 

"Mohli bychom se ukrýt do něčeho malého. Nebo procestovat celý svět."

"Utíkat před ním. Nevím, jestli to má cenu." Zvedla jsem svůj zrak k němu.

"Zkusit to ale můžeme."

"To jistě. Jen chci, abys věděl, že pro mě nejsi ani kamarád, dobře?"

"Ty se nekamarádíš se zabijáky?" usmál se.

"Zásadně ne s těmi, kteří jsou tu pro to, aby zabíjely někoho, jako jsme já." Ušklíbla jsem se.

"Já se s čarodějkami kamarádím rád." 

"Ty, odkdy jsi věděl, že jsem čarodějka?" zeptala jsem se. 

"Už když jsme se potkali." 

"Aha." Přikývla jsem. 

"Ale nikdy jsem ti nechtěl ublížit."

"Provedu to ochraňující kouzlo." Řekla jsem a vstala od stolku. Obešla jsem ho směrem do chodby. Zavřela jsem oči. Na tenhle obří barák budu potřebovat hodně soustředění. Musím ho ochránit jen na dnešek, zítra odsud vypadnu. Buď s Christianem, nebo bez něj. Teď už na tom vůbec nezáleží. 

"Impenetrabile." Řekla jsem a otevřela oči. Cítila jsem, že je Christian někde za mnou a dívá se na mě. Ale ignorovala jsem to. Nebo se o to alespoň pokoušela. 

"Co chceš dělat teď?" ozval se.

"Nejdřív," otočila jsem se k němu, "zavolám Aileen. Měla bych tam s ní být, pomáhat jí, ale nemůžu. Takže musím vymyslet nějakou lidskou výmluvu." Pokrčila jsem rameny. "A ty by jsi zatím mohl... oprášit nějaký pokoj, kde bych mohla přespat." Usmála jsem se a obešla ho znovu do obývacího pokoje. Na mobilu jsem vyhledala její číslo a doufala, že mi to vezme. 

"Aileen?" zeptala jsem se, když jsme byly připojené. 

"Carmen? Co se děje?" 

"Víš, ono..." podívala jsem se na Christiana, který seděl na pohovce. Sakra, neřekla jsem mu, aby šel přichystat pokoj? Nesnášela jsem, když někdo poslouchal můj hovor. "Christian mě požádal o ruku." Vyklopila jsem ze sebe to první, co mě napadlo. 

"Cože?" zavískala vesele na druhém konci. "Neznáte se náhodou jen pár dní?" 

"Ne, jsme staří přátelé." 

"To je báječné!"

"Já, ráda bych přišla pomoc ti, ale-"

"Nelámej si s tím hlavu, stejně už je to všechno vyřešené." Cítila jsem, jak se usmála. "Nemusíš chodit. Užij si každou společnou chvilku s Christianem."

"Jasně, užiju. Uvidíme se." Ukončila jsem hovor a strčila si mobil do kapsy u kalhot. "To jsi přichystal ten pokoj tak rychle?" nadzvedla jsem obočí.

"Jsme zasnoubení?" usmál se. 

"Pro Aileen. Jen pro Aileen ano. Ona je na tyhle věci strašně... miluje je. Samozřejmě, bude chtít vidět prstýnek, být pozvána na svatbu a všechno, jenže zítra odjíždím."

"Kam chceš jet?" 

"Nevím." Zakroutila jsem hlavou. "Asi někam daleko." 

"Půjdu udělat ten pokoj." Vstal a vzdálil se. Pozorovala jsem ho a nakonec sklopila oči k zemi. Tenhle celý zbytek dne tu zůstanu, nejspíš plánováním ničeho, hraním karet s Christianem, jak jsme to vždycky dělávali, nebo budu prostě sedět v koutě a mlčet. 

-

Další kapitola za námi <3 Docela se to začíná rozjíždět <3 Jsem ráda za všechny vaše názory 0:)