Čarodějka

Kapitola II. Telefonát

"Nevadí ti to, že ne?" ozývala se z druhé strany starostlivá Aileen. Je to jedna z mých spolupracovnic v práci a musím říct, že je ten nejhodnější a nejspolehlivější člověk, kterého znám. 

"Ne." Usmála jsem se, i když mě nemohla spatřit. "Vezmu to za tebe. Ty by jsi to pro mě udělala taky."

"Dobře. Moc děkuju." 

"Není zač. Tak zítra večer." A položila jsem. To, co mě vyrušilo z mého oběda byla Aileen, která zítra nemůže přijít do práce, protože musí s postiženou maminkou k lékaři. Což pro mě znamená, že i přesto, že zítra bych směnu normálně neměla, jdu do práce. Pracuji v moderním butiku jako prodavačka, který je jen pár metrů od mého bydliště. Vlastně jsem si na zítřek vzala schválně den volna. Ale, co už. 

Zase se ozval můj žaludek a já se rychle přemístila zpátky k mé misce oběda. I přesto, že jsem čarodějka a někteří lidé si mohou myslet, že jsem poněkud starobylá, ale totálně jsem propadla novodobým věcičkám, jako je třeba počítač nebo mobil.

Jako první jsem se přihlásila na svém gmailu. Teprve pak začalo mé velké surfování na internetu. Nakonec jsem skončila u nového seriálu. Zakroutila jsem hlavou nad čtyřiceti minutami a spustila si ho.

Romantické a nelogické scény já opravdu miluju. Povzdechla jsem si a jedním kliknutím ukončila přehrávání seriálu. Tenhle patří mezi ty nepovedené, na které se už nikdy nehodlám podívat. Vstala jsem z židle a odnesla misku zpátky do kuchyně. Čas, který ukazovala lednička mě poněkud zneklidnil. To už jsou vážně tři hodiny odpoledne?! 

Oblékla jsem na sebe tenisky a vypadla z bytu. Právě je čas na mou odpolední procházku. Tady v Chicagu se jich snažím udělat, co nejvíce mohu, protože  i přesto, že jsem zde již žila, několik část města vůbec nepoznávám a mám často problémy se zde zorientovat. Zabouchla jsem za sebou dveře tak hlasitě a mohla jsem pouze doufat, že jsem tím nevyprovokovala paní McLoud. Seběhla jsem až do přízemí a vydala se na mou cestu. Většinou mé procházky nemají nikdy vytyčený směr, nebo dobu. Je mi jedno, tedy až do té doby, než začnu mít hlad, jestli budu venku do šesti nebo čtyř večer. Snažím se prostě poznat město. Takže pořád chodím sem a tam a pokud by mě někdo pozoroval, musím mu připadat jako totálně ztracený blázen. 

Dala jsem se do mírného běhu, protože, jak jsem zjistila, mikina místo toho tílka by se hodila. Jenže mě převládala lenost a představa, že musím vrátit sto metrů zpátky k paneláku a pak vyběhnout těch několik schodů se mi nezamlouvala. 

Kličkovala jsem téměř pořád, mezi několika lidmi jako zajíček. Dnes je na chodnících velký provoz. Kdybych se odhodlala na pořádný běh, nejspíš bych narazila do každého člověka, co tu na chodníku je. Konečně se mi nabídla odbočka, z této přelidněné ulice do poklidného parku. Všude samý pes. Já jsem zvažovala dlouho nad tím, jestli si pořídím psa nebo kočku. Není to tak, jak se všude vypráví, že čarodějka a kočka jsou spřízněné duše, takže psa nedokážou vystát. Jsem na tom jako obyčejný člověk. Obě zvířata jsou roztomilá. Ale kočky jsou prostě lepší. 

Nohy jsem uklidnila a nechala je pomalu přejít z běhu do chůze. Nechápu, že jsem v tomhle parku ještě nikdy nebyla. Je naprosto úžasný.

Posadila jsem se na jednu z laviček a začala si užívat výhled na krajinu. Všechny ty malé děti a psi, kteří tu pobíhali tvořili parku útulnější atmosféru. Možná jen, kdyby ty děti dělaly menší hluk, hned by se tady lépe sedělo. 

Zavřela jsem oči a pokusila se v sobě nalézt vnitřní klid. Pak mě ale vyrušilo něco malého, co mi narazilo do nohou. Ihned jsem otevřela oči dokořán a podívala se na ničitele klidu. Bylo to malé, asi pětileté dítě, které na mě právě kouklo velkýma zelenýma očima. 

"Omlouvám se." Řekla holčička a odstrčila se od mých nohou.

"To je v pořádku." Usmála jsem se, ale  teprve teď jsem si všimla, že pláče. "Co se děje?" zeptala jsem se a setřela ji jednu slzu, která jí právě stékala po tváři. 

"Kousl mě pes." 
"A ty jsi před ním utíkala." Dotvořila jsem větu a tak našla i důvod, proč do mě holčička narazila. Na odpověď  přikývla. 

"Rachel! Rachel, holčičko moje, kam jsi mi utekla?" zazněl parkem hlas starostlivé ženy. Dítě hned zpozornělo a se stále vykulenýma očima se otočila směrem k volající ženě a pak zpátky ke mně.

"Už musím jít." Vytrousila ze sebe a utekla k mamince. Zamávala jsem jí a pak se pokusila znovu o nalezení klidu. Snažila jsem se nevnímat psy, které každou chvílí štěkaly a naslouchat jen sama sobě. Vždy jsem milovala přírodu, a i přesto, že tato je hlučná, odreagovat se v ní dá. Což se od Chrise nedá. 

Vstala jsem z lavičky a obhlédla park. Jednou si ho oběhnu a pak půjdu domu. Katie určitě nedočkavě čeká. Nebo někde spí pod pohovkou, jak to má ve zvyku. Jednou jsem ji málem vysála. Říkala jsem si, co je to tam za chlupatou potvoru a ono... aha, byla to Katie. 

Rozeběhla jsem se a pozorovala přitom každou živou bytost v parku. Slunce začalo zářit a příjemné paprsky tak dopadaly na mou pokožku. Nikdy jsem nechápala ty, kteří nemají rádi teplo. A raději dobrovolně žijí někde, kde je celý rok zima. Procestovala jsem hodně míst Ameriky, i Evropu, ale v chladných místech jsem ani těch deset let nezůstávala. Tady v Chicagu jsou teploty průměrné. Když je léto je to o třiceti stupních a vice, pokud  je zima, dočkáte se tu i takového mrazu, že si připadáte jako na severním pólu. Takže docela vyhovující. Nejhorší jsou místa, kde je po celý rok průměrně patnáct stupňů a v zimě jim tam ani nezasněží. Já vánoce neslavím, protože mi připadá zbytečné utrácet za dárky pro mě. Když něco potřebuji, nebo chci, koupím si to ihned a nebudu čekat až na vánoce. Dobře, možná se ke mně do bytu nějaká vánoční výzdoba vleze, ale nic víc. 

Vzhlédla jsem nahoru a pohleděla na ptáky, kteří si létali od stromu ke stromu. Kdyby existovaly příští životy a mě někdo někdy zabil, ráda bych se stala ptákem. Tříští z nich svoboda. A  tu já miluji.