Čarodějka

Kapitola XIX. Přežij

Dobrých tři sta stran jsem měla za sebou. Už jsem myslela, že jsme nadobro ztraceni, i když každému z nás zbývala hruba polovina knihy do konce. Pak však Kaya vykřikla to, co jsme všichni chtěli slyšet. Našla jsem to.  V tu chvíli se do mě vlilo štěstí a naděje. 

"Kouzlo dvojí energie," začala, "lze vyvolat pouze velmi zkušeným čarodějem. Kouzlo je zařazováno do černé magie, neboť z jiného zdroje vybírá pomocí bolestí všechnu magii, ve větším případě i všechnu energii a sílu." Brouzdala očima po odstavcích, pravděpodobně hledala ten, který byl nadepsán slovem protikouzlo. 

"Pokud chce být proces zrušen, musí tak učinit samotný zakladatel," vydechla, "nebo velmi silní čarodějové s kapkou krve toho, kdo kouzlo způsobil. Samotné kouzlo je velice náročné a je k němu potřeba obrovské množství energie." 

"Kde sebereme ty ostatní čaroděje?" vydechla jsem. Velmi silné čaroděje. 

"Chicago je velké město, určitě jich tu pár bude." Řekl Chris. 

"Nemůžeme si být jistí. A  i kdyby tu byli, nemají důvod nám pomáhat."

"Carmen, myslím, že to zvládnu sama." Přikývla Kaya. "Jen budu potřebovat kapku Nicolasovi krve." Obrátila se k Christianovi.

"To nemůžeme riskovat, pokud nebudeš mít dost síly na to, abys to kouzlo provedla, zemřeš, protože to v okamžiku sebere všechno tobě." Zakroutila jsem hlavou. 

"My ale nemáme čas na to, abychom hledali další čaroděje, kteří nám budou ochotni pomoct. Poradíme si sami," řekla rozhodně, "zvládneš mi donést tu krev?" podívala se na Christiana.

"Do hodiny jsem zpátky."

"Jak ji chceš zís-"

"Jsem nájemný vrah nadpřirozených bytostí," ušklíbl se, "sehnat jednu kapku krve pro mě nemůže být složité." 

"Buď co nejrychlejší," ozvala se znovu Kaya. "Já tu mezitím připravím vše, co budu potřebovat."

"Jsi si opravdu jistá, že-"

"Ano, Carmen. Nemusíš se bát." Usmála se tak, že by ji každý uvěřil, že to myslí upřímně. Převzala si ode mě knihu a všechny stránky týkající se tohoto kouzla si pečlivě znovu přečetla. 

"Ten, kdo po tobě jde musí být opravdu silný." 

"Znala jsem jeho bratra," řekla jsem potichu, protože jsem měla pocit, že hlasitěji to už nedokážu. Kaya se ke mně s překvapeným obličejem otočila. 

"Jenže, ten se nikdy nezmínil o tom, že by měl nějaké sourozence. Tedy, jediné, o kterých vím jsou jeho dvě sestry. Jenomže oni všichni zemřeli před více jak sto lety, když jsem tady byla naposledy." Zakroutila jsem hlavou. Nic z toho jsem nechápala. 

"Pověz mi o něm. O tom, koho jsi znala." Začala se vyptávat. Asi chtěla jen zpříjemnit to těžké ovzduší kolem nás, protože možná i ona sama si byla vědoma toho, že kouzlo, které chce provést je opravdu riskantní. Navíc, jak dlouho může trvat Christianovi, než přinese jeho krev? Připadá mi to skoro nemožné. 

"Jmenoval se Arthur Addington." 

"Arthur," zopakovala s úsměvem. 

"Byli jsme si opravdu blízcí," vzpomínala jsem znovu, "byl jedním z málo, kterým jsem opravdu důvěřovala. Jenomže, teď, když o tom pořád tak moc přemýšlím, měl hodně tajemství, které mi nesdělil." Povzdechla jsem. "Ale i tak, byli jsme jako bratr a sestra, žili jsme pod stejnou střechou, učili se novým věcem, smáli se. Bylo to výjimečné. Jenomže, pak to skončilo jakoby lusknutím prstu."

"A co se tedy stalo? Proč jste se rozdělili?"

"Jednou za mnou přišel a chtěl abych odešla. Okamžitě. Bezdůvodně. Byl divný,  nikdy bych si nemyslela, že je schopný se takhle chovat. A tak jsem ubránila kouzlem, které se ho ale dotklo více, než jsem chtěla." 

"Takže zemřel." 

"Ano." Povzdechla jsem. "Byla to nehoda, ale i tak. Jeho chování se změnilo, nebyl to on. Nakonec jsem odjela z Chicaga, stejně se blížil den, kdy jsem tak měla uskutečnit." Zakroutila jsem hlavou. 

"Nenapadlo tě někdy, že mohl být ovlivněný?" podívala se na mě. V tu chvíli ve mě něco cuklo, nevím, bylo to takové, jako kdybych právě odhalila něco, co mě ničilo celých sto let. 

"Nepřemýšlela jsem nad tím." 

"Jestliže se choval divně, jak jsi říkala, buď musel mít opravdu pádný důvod, nebo je možné, že ho nějaký čaroděj ovlivnil k tomu, aby tě odtamtud odehnal." 

"Kdyby tomu tak bylo, nechápu, proč by se k něčemu takovému nějaký čaroděj namáhal." 

"Aby poskvrnil tvou nevinnu."

"Myslíš, že to byl Nicolas?"

"Ten záhadný bratr. Víš, není divné, že se o něm Arthur nikdy nezmínil?"

"To ano." Přikývla jsem. 

"Ať už je to jakkoli, nejdříve tě musíme vyléčit." Obrátila se zpět ke knize. "Počkáme na Chrise a pak už bude všechno v pořádku."

"Kayo," vyslovila jsem její jméno a ona se ke mně znovu otočila, "kdyby jsi cítila, že tě to kouzlo zabíjí, přestaň, ano?" 

"Nic se nestan-"

"Ale kdyby ano, tak musíš přestat. Mám tě ráda a nechci, aby jsi kvůli tomuhle umírala. Jsi opravdu skvělá. Takže, pokud umřu, jen si to prostě vyřiď s Nicolasem." 

"Neboj se." Snažila se mě zbavit již po několikáté strachu, který ve mě však i přes všechny její snahy zůstával. "Už jen počkáme na Chrise." Usmála se. 

O HODINU A 48 MINUT POZDĚJI

Připadala jsem si, jako by mě něco zžíralo uvnitř. Najednou na mě padalo tolik horka, jako kdybych se ocitla uprostřed Sahary. Nekonečná žízeň, která se, ať jsem vypila sebevíc sklenic vody vůbec nezlepšovala. Připadalo mi obtížné jen tak ležet na pohovce, natož ještě polykat. Sotva jsem zaostřovala obraz kolem sebe. 

V tom jsem však spatřila přicházející postavu a uvnitř mě se na malou chviličku rozlilo štěstí, protože jsem pocítila, že je to Chris. Nedokázala jsem ho pozdravit, nedokázala jsem mu nic říct. Pomalu jsem začala usínat, přestože jsem se tomu bránila ze všech sil, které mi zbývaly. Nechtěla jsem usnout, jelikož právě to znamenalo, že Nicolasovo kouzlo přechází na větší úroveň a já tak zcela propadám jeho silám. 

-

Další díl je tady, snad se vám líbil ♥ Jsem ráda za všechny komentáře a teorie :)