Čarodějka

Kapitola XVII. Uvězněna

Strašně moc mě bolela hlava. Připadala jsem si, že mi každou minutu praskne. Byla jsem strašně unavená, téměř bez energie. 

Promnula jsem si oči a rozhlédla se kolem. Ležela jsem na nějaké dost nepohodlné posteli v ještě divnější místnosti. Jenomže, já tuhle místnost znala. Nebyla mi vůbec cizí. 

Chtěla jsem se posadit, abych si ji lépe prohlédla, ale šlo to velice těžce. Nakonec jsem to zvládla a rozhlížela se kolem. Tohle je pokoj, ve kterém jsem bydlela v dvacátém století. Tehdy to bývala překrásná vila jednoho obchodníka. 

"Jsi vzhůru," usmál se Nicolas, který by jakoby vystoupil odnikud. "Skvělé." 

"Co po mě chceš?" zamračila jsem se. 

"Vlastně už si to nějak přebírám." Ušklíbl se. 

"A to?" 

"Tvá moc. Energie. Všechno."

"Cože?" vydechla jsem, "proč?"

"Víš, nejsi obyčejná čarodějka. Ne všechny jsou nesmrtelné. Patříš mezi vzácný druh." 

"No a?" zakroutila jsem hlavou. 

"Navíc mi něco dlužíš. Beru si to po mém. Původně jsem tě chtěl zabít, to ano, jenomže pak mě napadlo tohle. Můžu tě mučit, protože si od tebe pomalu přebírám energii. A zároveň se tak stanu i silnějším. No není to paráda?" 

"A co ti dlužím?"

"Ovšem, zapomnělas. Nebo jsi spíš tu vzpomínku vymazala?"

"Nevím o čem to mluvíš."

"Jmenoval se Arthur."

"Arthur Addington." 

"Takže si vzpomínáš."

"Co ten má s tebou společného?" 
"Byl to můj bratr. Ty jsi ho zabila." 

"Byla to nehoda. A já nebyla viníkem." Zakroutila jsem hlavou.

"To jsi si možná vnutila," pokrčil rameny, "každopádně, nyní si můžeš využít poslední chvíle života. Sice budou v bolestech, ale tobě to nevadí, ne? Žila jsi dlouho." 

"Na tohle nemáš právo!" vykřikla jsem a vstala z postele, jenomže moje nohy, jako by mne neposlouchaly, spadly na zem. 

"Opatrně," řekl a pomohl mi vstát. "Šetři energii." Ušklíbl se. 

"Stejně vyhraju." Řekla jsem. 

"Jak myslíš," podíval se na mě. Chvíli nato se otočil a aniž by využil dveře, odešel. Teleportoval se na mě neznámé místo. Ovšem to znamenalo, že tu jsem sama a mám možnost se zachránit. 

Pomalu jsem se usadila a dala ruce na své spánky. Energii na úplnou teleportaci nejspíš nemám, ale stále se dokážu na pár sekund dostat k Christianovi. Poté mě to strhne zpátky, nejspíš celou polámanou, ale i tak to za pokus stojí. 

Soustřeď se, Carmen. Zvládneš to.

Cítila jsem, jak se mě dotýká čas. Jak procházím pryč. 

Byla jsem hned vedle Christiana. Hleděl do map a různých zařízení. Nejspíš se mě snaží najít podle opravdu nevím jakého vodítka. 

Podívala jsem se na sebe. Nebyla jsem celá, byl to spíš jenom můj o něco průhlednější obraz. 

"Christiane," řekla jsem a on se ihned otočil. Nemohla jsem plýtvat časem. "Jsem ve staré vile, v Abigail street, druhé patro na konci chodby. Na víc vysvětlování už nemám čas, jenom prosím přijď, protože mi dochází energi-" a byla jsem pryč. Zpátky na nepohodlné posteli. Prohrábla jsem si vlasy. Christian by tu mohl být do půl hodiny. 

Pomalu jsem vstala a porozhlédla se po pokoji. Nic se tu nezměnilo. Všechno bylo stejné, jenom víc zaprášené. Stála jsem před několika poličkami a z jedné si vzala rámeček, ve kterém byl malý obraz. Setřela jsem z něj rukou prach.

Byla jsem to já. 

Ten obraz maloval Arthur. Byl to skvělý umělec. Ale nikdy se nezmínil, že by měl bratra jménem Nicolas. Nikdy se nezmínil, že by patřil do rodu čarodějů. 

Žili jsme tady, ve vile jeho otce, který ale kvůli jeho povolání byl často pryč. Byli jsme jako bratr a sestra, bylo to výjimečné pouto, které jsem nechtěla přetrhnout. 

Byl to už desátý rok. Plánovala jsem odjezd, jenomže tu byl stále on. A já nechtěla, aby na mě zapomněl. Nechtěla jsem odjet, aniž bych mu řekla proč. 

A pak přišel ten den. Byl celý nesvůj, nikdy jsem ho v takové náladě nezažila. Vypadal jako očarovaný. Říkal, že musím odjet, hned. Někam hodně daleko. Byl agresivní a já se bránila. Kouzlem, které ho zabilo. Ale byla to sebeobrana, nehoda, nechtěla jsem mu ublížit. A tak jsem byla donucena odsud odjet, začít znovu s čistým štítem. 

Položila jsem rámeček zpět. Venku začalo pršet a kapky jemně bubnovaly na jediné okno v místnosti. Původně to byl krásný výhled na celou ulici, ale teď je tahle ulice Chicaga neobydlená a téměř zapomenutá. Vždycky se vypravovalo, že tahle ulice patřila čarodějům, ale já za svůj celý život potkala jen velice malé číslo a přitom ani jeden nebyl z Chicaga. 

Přešla jsem k oknu a položila ruku na ledové sklo. Staré stromy se kymácely ze strany na stranu a kapek začínalo přibývat. Vypadalo to, že dnešek bude velice nepovedený den. Po každém slunci musí přijít déšť. 

-

Kratší kapitola, pardon :/ Jsem zvědavá na všechny vaše názory a tak <3