Čarodějka

Kapitola XVI. Tvoje chyba

Jeli jsme směrem k letišti. Všechno se tak rychle změnilo. Myslela jsem, že se v poklidu rozloučím, že jednoduše odletím do jiné části Ameriky, ale místo toho prchám před něčím, co vůbec neznám. Připadám si, jako když jsem byla v sedmnáctém století. Byl to můj rok sto. A byla jsem zase nesprávně zamilovaná. 

Právě jsem dopsala dopis a setřela si slzu. Možná, že si ho ani nepřečte. Možná ho spálí, zahodí anebo jej uchová v šuplíku. Doufala jsem v poslední možnost, ale šance jejího naplnění byla nízká. On je král. Má svou královnu a já ji nejsem. Ale i přesto jsem ho milovala. Jenomže, teď je čas znovu odejít. Nejspíš mnou opovrhne. Nikdy si na mě nevzpomene. Avšak kdybych tu zůstala o něco déle, tak jak by chtělo mé srdce, lidé by poznali, že nestárnu. Poznali by, že nejsem jako oni. Při nejhorším by někdo z nich měl šanci odhalit, že jsem čarodějka. A to nemohu dovolit. 

Proto budu muset všechny donutit si myslet, že jsem mrtvá. Budu předstírat svou smrt a pak budu prchat. Daleko, předaleko na několik let. Tak dlouho, aby až se sem vrátím, nezůstal tu jediný člověk, který by si mě mohl pamatovat. 

"Jsme tady." Prolomil mou vzpomínku hlas Christiana. 

"Je to perfektní kouzlo, bude fungovat, jako vždy." Ujistila jsem ho, protože jsem spatřila mírnou pochybnost v jeho očích. 

"Dobře. Tak jdeme." Řekl a vystoupil z auta. Měli jsme s sebou každý jen jeden kufr, původně neměl být žádný, ale to by vzbudilo pozornost vzhledem k tomu, že jedeme do rodné Itálie. Měli jsme falešné pasy a doklady, italský přízvuk a vše co bylo zapotřebí. 

Skoro jsme vstoupili dovnitř areálu, jenže mě vyrušilo pípnutí mobilu, což mi připomnělo, že jeho se zbavuji také. 

Vyndala jsem ho z kapsy. Jedna nová zpráva. V tu chvíli se ve mě začaly vařit smíšené pocity. Neznámé číslo. 

Vážně jsi si myslela, že když své kamarádce vymažeš paměť, bude to lepší? Má to teď ještě těžší. Pokud ji chceš vidět, dnes o půlnoci na opuštěném skladišti v italské čtvrti. 

"Chrisi, musíme zůstat." Promluvila jsem a ihned se otočila. 

"Proč? Co se děje?" zamračil se a vydal se za mnou. 

"Musíme se připravit," ukázala jsem mu zprávu a počkala, než ji dočte, "dnes večer zjistíme, o co mu vlastně jde." 

"Jak víš, že to není past?! Co když zase jen-"

"Pojď se mnou, jestli chceš. Chtěla jsem utíkat, vážně chtěla. Jenomže myslím, že tohle si zaslouží boj." Ušklíbla jsem se. 

"On je ale strašně mocný."

"Já taky. Nejsem čarodějka měsíc. Navíc mám tebe." Pokrčila jsem rameny a hodila zavazadlo zpět do kufru auta. 

"Co přesně plánuješ?" zeptal se, jakmile usedl za volant. 

"Teď pojedeme k tobě domů," přikývl a nastartoval motor, "a připravíme se. Já nevím, co všechno máš za tvoje vychytávky a-"

"Lovci jako já nemají žádný vychytávky," ušklíbl se, "jenom jsme více odolní proti kouzlům a takovým všem nadpřirozeným věcem." Pokrčil rameny. "A máme nějaké nadpřirozené zbraně." Dodal.

"Fajn, takže prostě připravíš si, co budeš potřebovat. A já se pokusím soustředit a mít co nejvíce energie, protože se bude večer velice hodit." 

"Ani nevíme co je zač. Nevíme, jak moc je silný." 

"Tak ho dnes večer otestujeme. Aileen je nevinná a nemá s tímhle vůbec nic společného." Zakroutila jsem hlavou. "Je moje povinnost ji z toho problému dostat."