Před úsvitem

O minulosti

Neviděla jsem ho dobře pět let.

Teda snažila jsem se mu úspěšně vyhýbat.

Poslední dobou se mi to ale nedařilo a všechny ty pocity k němu, se vrátily.

Právě jsem odmaturovala a měla jsem volno. Hned po maturitě jsem nastoupila k Rose, která už se začínala pěkně kulatit, do kadeřnictví na brigádu a chystala jsem se na tábor s Lukášem, hlavně psychicky.

„Chceš naučit udělat melír?" Usmála se na mě Rose a já přikývla.
„Ráda."
„Je to jednoduchý a ty se hrozně rychle učíš. Nabídla bych ti práci, kdybych nevěděla, že se chystáš na vysokou."
„Vždycky vám tu ráda pomůžu." Usmála jsem se na červenovlasou dívku. Byla jako ségra, kterou jsem nikdy neměla. Vilém vedle ní vypadal úplně jinak. Byl najednou veselejší, celý zářil. Miloval ji i jejich dceru, miloval tu nenarozenou změť buněk uvnitř ní. Mluvil o ní skoro pořád a všude se chlubil. Byla jsem šťastná za něho, že konečně prohlédl a pustil Vendulu k vodě.
„Ale už se těšíš až odejdeš dělat žurnalistiku viď?" Zasmála se Monika.
„Je to úchylný, co? Těšit se do školy?"
„Proč? Když sis vybrala něco, co tě baví. Já se taky těším do práce."
„Když tě ovšem Mára pustí z postele, viď?" Šťouchla do ní Rose a Monika se začervenala. Můj druhý bratr šel tomu prvnímu ve stopách. Dlouho jsem ho neviděla tak klidného.
Když byl s Terezou, měl ji svým způsobem rád, ale nebyly tam žádné velké emoce. Žádné hádky, žádná velká gesta, o svatbě nechtěl ani slyšet. Tereza nebyla tak špatná jako Vendula, ale k mému bratrovi se nehodila. Když ho pustila k vodě, Máru to nevzalo tolik, jak jsem čekala. Tvářil se sice ublíženě, ale vlastně vypadal, jakoby se mu ulevilo. Jenomže doba po tom byla fakt děsná. Byl pořád zamračený, nadával a občas jsem měla pocit, že by dal někomu nejradši pár facek. Naši si mysleli, že to bylo kvůli Tereze, ale já věděla své. Byla jsem sice mladší ségra, moc se mi nesvěřovali, ale já jsem na nich poznala všechno. Oba byli děsně průhlední. Když byl Marek vedle Moniky, najednou ožil a byl to zase on, jen si to nechtěl přiznat. Byli tak dlouho kamarádi. Pak se objevila s nějakým klukem a jemu hodně rychle došlo několik věcí. Teď celá vesnice nemluvila o ničem jiném.
„No tak holky, jsou to moji bráchové. Já nechci slyšet vůbec žádné detaily o jejich milostném životě." Ušklíbla jsem se a holky se zasmály.
„No vidíš, ale my bychom o tom tvém slyšely rády, viď Moni." Rýpla si Rose. Od doby, co jsem se jim svěřila, že jsem zamilovaná do staršího kluka mi nedaly pokoj. Pořád se snažily přijít na to, o koho jde.
„Žádný není, vážně."
„Jakože vůbec?"
„Ne, jakože nikdy nebyl a zatím asi ani nebude."
„No hele, já slyšela, že na ten tábor jezdí moc pěkní kluci, třeba se někdo najde." Šťouchla do mě Rose, který míchala barvu.
„Já o žádnýho nestojím, fakt."
„A co ten záhadný pan dokonalý?"
„Ten má k dokonalosti daleko." Vyprskla jsem smíchy.
„Je to sukničkář, motá holkám hlavy a já jsem pro něj jen malá žába."
„Jak to víš? Řekl ti to?"
„Ne, ale nikdy se extra nezajímal." Pokrčila jsem rameny.
„To ještě nic neznamená. Věř mi." Usmála se Monika, jakože ví své. Věděla.
„Hele i kdyby, vím hned o čtyřech lidech, kteří by to nezkousli."
„Myslíš rodiče, Viléma a Máru?" Nadzvedla Rose obočí.
„Jo."
„Vaši jsou v tomhle hrozně v pohodě. Když budeš šťastná ty, budou i oni a kluci to budou muset přežít." Pokrčila rameny a já zavrtěla hlavou.
„Jsem jejich malá sestřička. Vidí mě pořád jako tu pětiletou holčičku, která málem zemřela. Mají pocit, že mě musí chránit na každém kroku. Někdy mě až překvapuje, kolik toho o mém životě vědí."
„To je normální, ale teď mají trochu jiné starosti, takže..."
„Kéž by..."
„Ahoj holky." Ozvalo se ode dveří a mě ve mě zatrnulo.
„Ahoj Lukáši, co nám neseš?"
„Vám nic, jdu za Týnou." Kývl směrem ke mě. Pohlédla jsem do jeho očí a s ledovým klidem jsem se usmála.
„Materiály k táboru?"
„Přesně tak. Je tam všechno. Co si vzít s sebou, jaké je téma a tak. Nejlepší by bylo, kdyby si měla i nějaký kostým." Vzala jsem si od něj papíry a pohlédla jsem do nich.
„Čarovný les?"
„Jo, můžeš jít za co chceš, fantazii se meze nekladou." Mrknul na mě s hravým úsměvem.
„Tak fajn a děkuju, ale nemusel si za mnou až sem, mohl si to poslat e-mailem."
„Já tě chtěl vidět." Zašeptal a já se ohlédla po holkách, které dělaly, jakože mají hodně práce. Pohlédla jsem zpět na něj a nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem z toho v rozpacích. Hleděl mi do očí a já se v těch jeho ztrácela.
Odkašlal si.
„No nic, musím letět, nějakou dobu teď budu mimo, ale počítám s tím, že pojedeš na tábor se mnou."
„No pojedu, už jsem zaplatila..."
„Myslím, že ti udělám odvoz. Vím, že bys mohla jet sama svým autem, ale je lepší, když tam je aut co nejméně a navíc je to zbytečné. Takže tě naberu ráno, podrobnosti ti ještě napíšu. Mějte se. Ahoj, maličká." Mávnul na holky a pak zmizel.
„Takže..." Nakousla Rose.
„Ticho." Zarazila jsem jí a ona se usmála.
„Tak to je něco." Vydechla červenovláska.
„Holky prosím, tohle nic neznamená, jasný."
„Já bych řekla, že to znamená víc, než si oba dva myslíte." Zazubila se Monika
„A já si myslím, že jste obě teď praštěný láskou a neuvažujete normálně."
„A já si myslím, že bychom po práci měly zajít na skleničku a ty nám všechno hezky vyklopíš." Přešla ke mě Rose a přehodila mi ruku okolo ramen.
„Proč?" Povzdechla jsem si.
„Protože když nám všechno řekneš, tak nikomu nic nepovíme, viď Moni."
„Víš Rose, že tohle je vydírání?" Přimhouřila jsem oči.
„Vím, ale moje duše lační po informacích." Zazubila se a já jí chtěla uškrtit.