Před úsvitem

Chyba lávky

Probudila jsem se do krásného dne. Sluníčko mě hřálo do tváře a mě došlo, že nejsme ve stanu. Pohlédla jsem na Lukáše, který vypadal tak klidně a spokojeně. Že se mi ho skoro nechtělo budit, ale bylo už dost pozdě a nechtěla jsem, aby nás někdo hledal. Pohladila jsem ho po tváři a věnovala jsem mu polibek.
„Takhle mě můžeš budit do konce mého života." Zamumlal se zavřenýma očima.
„Dobré ráno. Zmeškali jsme úsvit." Usmála jsem se a on otevřel oči.
„Dobré ráno, maličká." Opětoval mi úsměv a pak koukl na oblohu.
„Někdo nám odnesl střechu?"
„Ne, usnuli jsme tady na louce."
„Kolik je hodin?" Posadil se a protáhnul se.
„Šest, akorát na pořádný kafe."
„Tak to bychom si měli pospíšit, než se po nás někdo začne shánět."
„To bychom asi měli." Přikývla jsem.
"Ale ještě chvilku určitě máme." Mrknul na mě a přitáhl si mě k sobě pro další polibek.
"Tohle jsem toužil udělat hrozně dlouho a konečně můžu."

Když jsme došli do tábora, Tadeáš nás návrat okamžitě okomentoval.
„No ne, kdo se nám to vrátil? Kdepak jste se nám toulaly děti, co?" šťouchnul do Lukáše.
„Udělali jsme si hezkou noc pod širým nebem." Pokrčil rameny a Tadeáš uznale kývnul, jakože mu rozumí.
„Hele vůbec mu nevěř, jo!" Vložila jsem se do toho a Tadeáš se na mě usmál.
„Neboj, je mi jasný, že bys ho nakopla do patřičných míst, jen by na tebe sáhnul." Přikývl a Lukáš se ohradil.
„No dovol? Náhodou se zas tolik nebránila."
„Protože ti strach nedovolil se mě dotknout." Zavrtěla jsem se smíchy hlavou a vydala jsem se k Máje pro kafe.

„No dobrý ránko, kdepak jste byli?"
„Musela jsem od táboráku utéct, bylo toho na mě najednou moc." Pokrčila jsem rameny.
„A pak jsme nějak usnuli na louce." Začervenala jsem se a ona vědoucně přikývla.
„Chápu."
„Ne! Nic se nestalo, jen jsme si vyjasnili pár věcí."
„Takže?"
Sedly jsme si do našeho kuřáckého koutku a já jí povyprávěla, co s včera dělo.
„Tak se mi líbíš! Ještě trochu a možná přestaneš být tak zatraceně rozumná."
„Někdo být rozumný musí, ty bys mě měla chápat."
„Podívej se na mě! Jak já jsem byla rozumná, co? A jsem šťastná? Jsem."
„Dám tomu volný průběh a slibuju, že se nebudu bránit ničemu, ano?" Usmála jsem se.

Čas utíkal jako voda. Celé dopoledne jsme byli mimo tábor a prozkoumávali okolí. Když jsem se přiřítila do kuchyně, v rychlosti jsem do sebe naházela oběd. Pak jsem se zvedla, že jdu na záchod, protože už se mi opravdu ukrutně chtělo.

Když jsem si stoupla na lávku, najednou z jedné strany příběhla Michala a z druhé Klára. Nechápala jsem, o co jim jde, až když najednou obě vyskočily a pak ještě jednou. Lávka byla stará a hlavně úzká. Cítila jsem, jak ztrácím rovnováhu a najednou jsem padala do potoka, nestačila jsem se ani chytit zábradlí, prostě nic. Poslední, co si pamatuji je, jak Lukáš zařval a pak jsem měla tmu.

Když jsem se probrala, seděl vedle mě na dece a držel mě za ruku.
„Maličká." Usmál se na mě, když zaregistroval, že už jsem vzhůru.
„Co se stalo?"
„Praštila ses do hlavy o kámen."
„Super, teď si ze mě lidi budoui dělat srandu, že jsem oficiálně praštěná." Zasmála jsem se a chytla jsem se za hlavu, která pekelně bolela.
„Jsi v pohodě Maličká? Bolí tě něco?"
„Nic mi není, opravdu." Usmála jsem se nad jeho starostlivostí a on mávl na Radka, že už jsem vzhůru. Zaregistrovala jsem, že Běta s Marií se zatím pustili do těch dvou.
„Bolí tě hlava?"
„Jo, asi jak jsem se praštila." Ukázala jsem na místo a on se zamračil.
„Trochu ti tekla krev, ale bylo to jen povrchové. Víš co je dneska za den?"
„Vím." Přikývla jsem a on se zamračil.
„A řekneš mi to?"
„Koukni se do kalendáře." Zavrčela jsem nevrle.
„Tak jinak, kolik ukazuju prstů?"
„Čtyři, dva, pět... Hej!" Zamračila jsem se a on se zasmál.
„To máš za to." Usmál se na mě a pak pohlédl na Lukáše.
„Bylo by fajn, kdyby si dneska dala pohov, klidně tu s ní zůstaň, budu radši, když bude pod dohledem. Žádné přetěžování, prostě klid, jasný? Kdyby se ti motala hlava, nebo se ti chtělo zvracet, musíš mi to říct, ano?"
„Ano pane doktore." Přikývla jsem.
„Fajn, tak ještě tohle..." zahýbal mi s nohama a rukama, zjistil, že jsem si nic nezlomila.
„Fajn, je dost možné, že máš lehký otřes mozku, ale zlomeného nic nemáš." Pak vstal.
„Nahnala si nám pěkný strach." Usmál se na mě a pak odešel.

Lukáš byl zamračený a viditelně naštvaný.
„Lukáši?"
„Jsou to nány pitomé, doufám, že je pošlou domů. Vždyť ses mohla zabít! Jsou tam velké kameny. Sakra!"
„Lukáši klid, žiju." Věnovala jsem mu utěšující usměv.
„Já vím, ale..."
„Pamatuji si, jak si pro mě skočil do té vody. Chci ti moc poděkovat."
„Nejradši bych je..."
„Nestojí za to." Chytila jsem ho za ruku a propletla si s ním prsty.
„Byla si mimo neskutečně dlouho, moc jsem se bál." Lehnul si ke mě.
„Už jsem vzhůru." Pohladila jsem ho po hlavě a on přikývnul.

„No tak šup! Omlouvat se!" Přihnala se Běta s Marií s těma dvěma.
„My bychom se ti chtěly omluvit." Vypáčily ze sebe, ale bylo na nich vidět, že se jim do toho vůbec nechce.
„Nejradši bych vás dvě přetrhnul! Co vám ta holka udělala?" Vyskočil Lukáš na nohy a vypadal hrozivě.
„Když ona... Ty! Změnila tě, copak to nevidíš?"
„A proto jste se jí pokusili zabít?"
„Žije." Klára zakoulela očima.
„Měly by vás poslat domů, chováte se jako pitomé puberťačky!"
„Neboj, však my už je dostatečně potrestáme tak, že nebudou mít už ani chvilku Týně škodit." Ozvala se Marie.
„A navíc o tom všem poreferujeme rodičům, až v sobotu přijedou."
„Ne to ne! To nemůžeš!"
„Nemůžu? Musím! Chápete vůbec, co všechno se mohlo stát?"
„Abyste se z té vaší Týnušky všichni nepodělali!" Zavrčela Michala
„Přesně, je tak hezká a šikovná, umí zpívat, blablabla... Pořád jenom Týna a Týna." Přitakala Klára.
„Dost, vypadněte! Ukliďte se do stanu a za pět minut vás čekám v kuchyni a nechci slyšet už ani slovo."
Obě dvě odešly s dost otráveným výrazem.
„Pošlete je domů, copak tu chceme takový dvě..."
„Klid Lukáši, nepošleme je domů, protože už je program v plném proudu a navíc, vždycky to byly fajn holky, jen se musí přenést přes tu jejich pubertu.
„Ehm.." odněkud se objevila Alena.
„Co je?" otočila se na ni Běta.
„Já jsem se přišla omluvit, rozmlouvala jsem jim to, ale nechtěli mě poslouchat. Vůbec nechápu, co je to popadlo." Pohlédla na mě a já se na ní usmála.
„V pohodě." Přikývla jsem, ona mi nic moc neprovedla.
„Žárlili na tebe, já teda taky, ale když se na vás dva koukám, jste strašně hezkej pár." Začervenala se a já se zasmála.
„Netrap se tím, ty si mi nic neudělala."
„To ne, ale mohla jsem někomu něco říct." Povzdechla si.
„Dobrý, vrať se k ostatním." Usmála se na ní Marie.
„Puberťačky bláznivý." Zavrtěla pak hlavou.
„Jak ti je?"
„Je to dobrý, trochu mě bolí hlava, ale to je asi normální. Budu v pohodě."
„Lukáš na to určitě dohlédne, co?" Mrkla na mě.
„Tak pojď, necháme tu ty dvě hrdličky." A pak i s Bětou odešli.
„Chceš něco k pití?"
„A víš, že ráda?" Pohlédla jsem na něj s on mě políbil do vlasů a odešel.