Před úsvitem

Plány do budocna

Čas táborových dnů utíkal až nepřiměřenou rychlostí.
Jeden den střídal druhý a konec se pomalu blížil.

Seděla jsem ve stanu a přemýšlela jsem.
Chtěla jsem se tu vdát.
Opravdu jsem chtěla.
Přiměla jsem se nemyslet na starosti a užívat si téhle pohádky, i když mi bylo jasné, že realita nás udeří ocelovou pěstí, ale já byla připravená bojovat.
Za Lukáše.
Za nás.
Milovala jsem ho.
A na tom jediném mi právě teď záleželo.
Navíc mít vedle sebe někoho tak bláznivě optimistického, ve mě vyvolávalo pocit, že vše se nakonec zvládne lépe, než si moje představivost maluje. A že to byly opravdu temné obrazy.
Jen...
Neustále jsem přemýšlela nad svou mamkou.
Byla jsem její jediná dcera.
Bála jsem se toho, až se dozví, že jsem se vdala bez jejího vědomí.
Jenomže na druhou stranu, ona kdysi udělala úplně to samé.

"Děje se něco?" Přišel ke měl a obtočil kolem mě ruce.
"Ne." Usmála jsem se na něj.
"Jen přemýšlím o mamce. Jak hrozné to bude, až se dozví, že se její jediná dcera vdala a nepozvala jí na svatbu."
"A toho se děsíš? Tvoje matka ti upeče koláč a dá ti tichou a milou přednášku. Ale až se tvůj otec dozví, že... Měla by ses modlit, aby ses nedostala vdovou ještě než zaschne razítko na oddacím listu."
Musela jsem se smát.
Můj otec byl ten nejhodnější člověk na světě, který by v podstatě neublížil ani mouše. Otázka byla, jestli by neublížil mouše, která před tím ublížila jeho jediné holčičce.
"Já si tě uchráním, neboj." Mrkla jsem na něj a opřela jsem se o něj zády.
"Bude to dobré... Uvidíš. Dokud budeme spolu, všechno bude v pořádku. Svojí práci můžu dělat kdekoliv. Najdeme si v Olomouci byt, ty budeš pilně studovat a já se postarám o to ostatní."
"Neboj, taky přiložím ruku k dílu."
"To ani! Tím, že budeš studovat."
"Ale já už teď chodila na brigády, nevadí mi to..."
"Ne, Maličká, ty musíš jenom studovat. Nic víc není důležité."
"Nemůžu přece utrácet tvoje peníze!"
"Jaké moje? Už brzy budou naše! A jestli je to opravdu to, co tě trápí, tak se neboj. Budeš mít příležitost mi to vrátit. Důležité je, abys dostudovala ano? A pak, až z tebe bude slavná novinářka, redaktorka nebo spisovatelka, či co já vím, tak klidně pověsím svou práci na hřebík a nechám se vydržovat. Spokojená?"
"Lukáši!" Smála jsem se.
"Miluju tě." Otočila jsem se k němu pro polibek a on se usmál.
"Já tebe... A teď už pojď. Hraje se nejlepší táborová hra vůbec! Každý rok jí komentují Tomáš s Tadeášem a stojí to vážně za to. To prostě chceš hrát, a když už nemůžeš hrát, musíš to alespoň vidět." Vzal mě za ruku a já se nechala vést.

Po večeři za mnou přišla Běta.
"Pojď se mnou, něco pro tebe mám."
Pohlédla jsem na Lukáše s úsměvem a pak jsem jí následovala do jejího podsaďáku.
Posadila jsem se a hleděla na ní, jak něco vyndává z kufru.
"Na." Podala mi změť bílé látky. Postavila jsem a se a pak jsem pochopila, že jsou to šaty. Nádherné bílé šaty prošívané stříbrnou nití.
"Nevím, jestli je to zrovna něco, co by tak mladá holka chtěla, ale..."
Byly jednoduché. V antickém stylu a byly prostě dokonalé.
"Běto!" Vyhrkla jsem a objala jí.
"Jsou dokonalé!"
"Tak si je zkus." Pobídla mě a já jí poslechla.
Když jsem byla převléknutá, pohlédla na mě a spráskla ruce.
"Panenko skákavá! Jsi jako panenka."
"Ale jak jsi..."
"Každý rok sebou vozím dost látky. Na záplaty, nebo když se někomu rozbije kostým, taky kdyby bylo potřeba rychle něco spíchnout kvůli nějaké hře."
"Jsou nádherné! Děkuji, ale určitě ti je zaplatím."
"Ani omylem! Je to dárek! Úplně to vidím. Holky ti do vlasů zápletkou luční kvítí, ze kterého uvážíme i kytici. To bude krásný!"
"Ty jsi hotová svatební koordinátorka, Běto."
"Ne! Jen jako matka dvou synů jsem si tohle nikdy nemohla pořádně užít." Řekla a mě píchlo u srdce.
"Co je? Řekla jsem něco špatně?"
"Ne to je... Já jen... Moje matka je na tom vlastně podobně. Jsem nejmladší ze tři sourozenců... Jediná holka a ... Bojím se, že mi tohle nikdy neodpustí.
"Ničeho de neboj. Všechno dobře skončí, uvidíš. Možná bude trochu naštvaná, ale když uvidí, jak moc jsi šťastná... Nebude jí na nějaké svatbě záležet. Uvidíš."
Usmála jsem na ní a ona mě pohladila po tváři.
"Kéž bys měla pravdu.

Seděli jsme v hospodě. Byla jsem už dost unavená, ale bylo mi krásně. Položila jsem svou hlavu na Lukášovo rameno a on mě políbil do vlasů.
"Svatba tu ještě nebyla." Promluvil Tomáš.
"To chce pořádnou rozlučku se svobodou."
"Rozlučku?" Nadzvedl Lukáš obočí.
"Jasně! Neženíš se přece každý den! Musíš se pořádně rozloučit se svobodou."
"Na tom něco je, problém je, že já se těším, až nebudu svobodný." Pohladil mě po koleni a já se usmála.
"Ale no tak! Rezervuji nám tu salónek a pozvu všechny chlapi! Určitě seženeme i striptérku, řeknu Michale, ta se svlékne i zadarmo."
"Ale no tak!"
"To byl vtip, samozřejmě. Žádný striptýz. Ale ta rozlučka se svobodou bude!"
"To je dobrý nápad. My si taky sedneme v táboře a trochu popijeme. Holky z kuchyně s tím počítají."
"To zní skvěle." Usmála jsem se.
"Fajn, ale žádné divočiny."
"Vrátíte mi ho v původním stavu?"
"Jen trochu pomuchlaného."
"To beru, hlavně když ne zmrzačeného." Uchechtla jsem se.
"To ti asi můžeme slíbit."
"Neboj, nebudu to přehánět."
"Ještě se ani neoženil a už je pod pantoflem." Zasmál se Tomáš.
"Říkej si co chceš, ale já jsem naprosto spokojený." Pohlédl mi do očí a natáhnul se ke mě pro polibek.
Myslela jsem, že to bude jen lehký krátký polibek, ale něco se změnilo a ve chvíli, kdy ho prohloubil, jsem zapomněla na všechny kolem nás. Byl jen on a jeho sametové rty.
"Ale no tak!" Ozvala se Mája.
"Jdu si pro nakládaný hermelín, protože sladkého už mám dost. Ještě chvilku a dostanu z vás cukrovku."
"Řekni včas, obstarám ti inzulín." Mrknul na ní Tadeáš a já de zasmála do Lukášových rtů, když jsem se od něj odtáhla.
"Ale má pravdu, nechte si něco na svatební noc."
Ušklíbnul se Tomáš a Lukáš mě políbil na nos.
"Budeme si muset přestěhovat stan na louku za táborem, protože jinak nebude moc nikdo spát." Zašeptal mi do ucha tak, že jsem celá zrudla.
"Ty jsi tak velkorysej." Ozval se Táda, který tím dal najevo, že nešeptal až tak potichu.
"Vždy k službám." Mrknul na něj a políbil mě na nos.
A v tuhle chvíli jsem si opravdu přála, aby tohle už nikdy neskončilo. Bylo mi jasné, že to nebude vždycky tak růžové jako teď a ještě jasnější bylo, že realita na nás dopadne mnohem dřív, než by se mi líbilo, ale v tuhle chvíli jsem byla opravdu šťastná a budoucnost vedle něj, mi už nepřišla vůbec děsivá.