Před úsvitem

Schválnosti

Po vydatné rozcvičce se děti rozprchly na snídani a já se došla převléknout z pyžama do trika přesně určeného na raní nástupy. Slunce už zase hřálo a ptáčci si prozpěvovali. Vylezla jsem z podsaďáku a pohlédla na Máju, která akorát taky lezla ven.
„Tak jak se spalo?" Mrkla na mě.
„Krásně, ten čerstvý nezamořený vzduch dělá divi." Usmála jsem se a ona přikývla.
„Příští rok už kluci pojedou se mnou. Nemůžou se dočkat. Ten starší by už mohl jet letos, ale věděla jsem, že Kamilovi by to bylo líto, tak jsem Matouše taky nechala doma."
„Stejně vás obdivuju. Tebe a další holky, co v tak nízkém věku mají děti. V podstatě se vzdáš všech svých snů, aby ses starala o někoho druhého."
„Je to tak, ale když porodíš, naplní tě to takovým pocitem, který nevyváží ani dovolená na Maledivách, vážně. Jsem ta nejšťastnější holka, i když jsem nemohla studovat vysněnou školu a maturitu jsem dělala skoro při porodu."
„Přítelkyně mého bratra byla o rok starší než já, když se jí narodilo první dítě a zvládla to úžasně, a to i přes to, že o existenci toho miminka neměl můj brácha do nedávna ani tušení. Sama se postavila na své nohy, otevřela si kadeřnický salon a teď je svým vlastním pánem, má rodinu a čeká druhé dítě s mým bratrem."
„To zní skoro jako příběh z románu."
„Taky bych to řekla, kdybych nevěděla, že je to pravda." Přikývla jsem se smíchem a společně s ní jsem se vydala do jídelny, kde jsem si uzmula ještě jeden kus bábovky.
„Dneska po večerce razíme do hospody, pozvali tě už kluci?"
„Jo už jsem dostala pozvánku."
„To je fajn, bude náročný den a je potřeba ho spláchnout studeným pivem. Za chvíli bude nástup, pak se pustíme do programu a večer budeme rádi, když do tý hospody vůbec dolezeme."

Měla pravdu. Do oběda jsme se opravdu nezastavili. Hrály se různé hry a plnily se úkoly. Děti byly šikovné a snažily se. Občas si přišly
pro radu a my hráli scénky, které jsme secvičovali tak deset minut před tím, než někdo přišel na naše stanoviště. Byla jsem na stanovišti s Májou a docela jsem se bavila. Dozvěděla jsem se, že bydlí ve vedlejší vesnici ode mě. Byla to fakt náhoda a já byla ráda, že jsem poznala fajn holku se kterou budu moct zajít na pivko, i když tohle skončí.

Když jsme byli po obědě, přišel za mnou Lukáš.
„Půjdeš se projet?"
„Ráda." Přikývla jsem a rychle jsem si vyměnila obuv.
„Vidíš, říkal jsem ti, že s Májou si budete rozumět."
„Měl si pravdu, je to hrozně moc fajn holka." Přikývla jsem a on mě chytil za ruku. Nekomentovala jsem to, protože jsem vlastně nechtěla, aby mě pustil.
Tentokrát jsme nešli k ohradě, ale zašli jsme za majiteli, kteří Lukáše vítali už z dálky. Po krátkém rozhovoru jsme si zase nasedli na koně a brzy už se proháněli. Tentokrát jsme neměli tolik času, takže to uteklo ještě rychleji než včera, ale když jsem si rozpustila svoje kudrnaté vlasy a nechala je vlát ve větru, bylo mi krásně.
„Jen ti chci říct, že mi taky motáš hlavu." Řekl najednou Lukáš a já překvapeně zamrkala.
„Prosím?"
„Budeš moje." Mrknul na mě a já se rozesmála.
„Ty si blázen." Sesedla jsem z koně a poplácala jsem ho po hřbetě.
„Jsem, ale do tebe."
„Lukáši, já..."
„Nebudu na tebe tlačit, vážně, ale jednou si tě vezmu." Zašeptal mi do ucha, pak mě vzal za ruku.
„Možná, až najdu poklad na konci duhy." Mrkla jsem na něj a on se rozesmál.

„Hele a dost! Tohle už tady nechci nikdy slyšet a ani vidět. Kolik vám je, že se takhle chováte?" Přišli jsme zrovna ve chvíli, kdy Běta kárala trojici dívek, které se tak vehementně lepily na Lukáše.
„Co se děje, Bětko?"
„Nic, jen holkám přišlo hrozně zábavné zlít celý podsaďák Týně, tou vodou z toho jezírka tady pod velícím stanem."
Otevřela jsem pusu neschopná slov.
„Neboj," otočila se na mě Běta.
„Věci ti vyperou pod mým dohledem, dáme je na sluníčko a brzy uschnou, akorát se spaním to bude horší."
„Může spát u mě." Vložil se do toho Lukáš a snad i ve vesnici dva kilometry od nás bylo slyšet, jak ty tři zaskřípaly zuby.
„A tak co by ne, vždyť jste vlastně stejně spolu, že jo." Zasmála se a schválila tak něco, z čeho jsem měla čirou hrůzu. Ne kvůli Lukášovi, ale kvůli sobě.
„Ale já..."
„Nestyď se. Hele tady to všichni bereme a když v noci nebudete hulákat jako na lesy, tak to přežijeme, že jo?" pohlédla na Boba, který přikývl.
„Souhlasím a vy tři okamžitě naklusejte do jídelny. Ty přines své věci a pustíme se do praní."
„Já si to vyperu, to je v pohodě." Mávla jsem nad tím rukou.
„Ne, to nejde. Nemůžou si tyhle tři nádhery myslet, že jim všechno bude věčně procházet. Nikdo tady na to není zvědavej. A koukejte se Týně omluvit."
„Ale když ona..."
„Žádný ale nechci slyšet. Týna vám nic neudělala a vy se přestaňte chovat jako puberťačky. Tak co bude s tou omluvou."
"Promiň..." Zašeptali otráveně.
"No dejme tomu a teď šup!" Nahnala je do kuchyně a já se podívala na Lukáše, který se culil jako měsíček na hnoji.
„Připadáš si jako princ na bílém koni? Jako rytíř v lesklé zbroji?" Nadzvedla jsem obočí.
„No tak bych to nenazval, ale když se naskytla šance."
"Byla by hřích, kdybys jí nevyužil."
"Přesně."
„Doufám, že hrozně chrápu, aby ses nevyspal."
„Já to přežiju, věř mi." Mrknul na mě.
No co, kdyby bylo nejhůř, vždycky se můžu přestěhovat ještě k Máje, že jo.

Bohužel ty tři mi daly hned u oběda najevo, že tohle nebylo to poslední, co mi provedli. Měla jsem se asi na co těšit. Když jsem večer seděli v hospodě, byla jsem úplně vyřízená.
„Nespi, maličká." Šťouchnul do mě Lukáš.
„No jo, pořád." Zamumlala jsem.
„Byl to náročný den, co?" Usmál se a já přikývla a zívla jsem.
„A to ti pořád někdo nedělal naschvály. Sůl v čaji... Já nechápu, kde se to v těch holkách bere."
„Žárlý, ale já si nestěžuju. Zaměřily se na tebe a mě nechávají na pokoji." Mrknul na mě a já ho kopla do holeně.
„Tak hlavně, že milostpán je spokojenej."
"Spokojenější bych byl, kdyby..." Naklonil se ke mě hrozně blízko, až se mi jeho rty otřely o ucho a já prudce nasála vzduch. Naštěstí jsme byli vyrušení. To že na nás všichni zůstali zírat, jsem se snažila ignorovat.
„Tak už se to nese. Jeden zrzek pro Lukáše, druhej pro Tádu, třetí pro Tomáše, čtvrtý pro Máju a jeden polozrzek tady pro novou krásku." Položil přede mě řezané pivo a já se vděčně usmála.
„Děkuju." Znovu jsem zívla.
„Sakra!" Zanaříkala jsem.
„Tak ať to ve zdraví všichni přežijeme, co?" Zvedl Táda půlitr a všichni jsme si ťukli. Napila jsem se.