Před úsvitem

Obletovaný

Seděla jsem vedle něj v autě a mlčky jsem sledovala cestu. Bylo brzo ráno, v ruce jsem držela cestovní hrnek s kávou, byla jsem nenamalovaná a vlasy jsem si stáhla do drdolu, ze kterého čouhaly do všech stran. Měla jsem na sobě triko a šortky. Užívala jsem si, jak mě ranní sluníčko hřálo do tváří a na tváři se mi objevil drobný úsměv.
„Těšíš se?" Přerušil ticho muž, který seděl vedle mě a soustředil se na cestu.
„Já nevím, už je to dlouho, co jsem byla na nějakém táboře a nemám zrovna super vzpomínky." Pokrčila jsem rameny.
„Proč?"
„Já nevím, nikdy jsem moc nezapadla do kolektivu."
„Budeš tam mít mě, vždycky když si budeš chtít popovídat, budu jedno velké ucho." Šťouchnul do mě a já se rozesmála.
„Ty jsi šašek."
„Ne fakt, holky tam jsou trochu padlé na hlavu a třeba mi dají pokoj, když se okolo mě bude motat taková kočka."
„Blbečku!" Smála jsem se.
„No co? Nebaví mě to, pořád mi nějaká div neleze do stanu. Já chci taky svůj klid. Jezdím na ten tábor ze zvyku a proto, abych si odpočinul od práce a starostí, nebaví mě furt odhánět nějaké pijavice."
„Takže se ke mě budeš znát proto, aby ti daly pokoj?"
„Znal bych se k tobě i tak, je s tebou srandu." Mrknul na mě a já mu to oplatila pohlavkem.
„Takže jsem zase bez kamarádek." Hlesla jsem.
„Nebudeš, neboj. Je tam jedna normální holka. Je jí pětadvacet, má manžela a dvě krásný děti a je moc fajn. Myslím, že s ní si budeš rozumět. Nemá mě sice moc ráda, ale tebe si určitě zamiluje."
„Proč tě nemá ráda?" Nadzvedla jsem pobaveně obočí.
„Protože když byla mladší, tak jsem jí z prdele ostříhal vlasy na krátko, když nedávala pozor."
„Ty jsi teda číslo."
„Neboj, vrátila mi to s plnou parádou."
„Navíc kluci v táboře jsou děsně fajn týpci. Jeden hraje skoro na každej hudební nástroj, na kterej si vzpomeneš a druhej je nejlepší kuchař, jeho svíčková je bezkonkurenční."
„To zní dobře, možná to nebude tak strašný." Usmála jsem se.
„Hele je to čistá příroda, skoro žádnej signál, bez elektriky, okolo jsou jenom louky a lesy. Máš ráda koně?"
„Ještě aby ne, jednu dobu jsem na nich jezdila, ale pak už nebylo tolik času."
„V tom případě, tě vezmu někam, kde to budeš milovat."
„Tak jo."
„A za co vlastně jdeš?"
„Královná víl, jestli může být, vymyslely to holky." Zasmála jsem se.
„Já jdu za krále elfů." Mrknul na mě.
„Máš i špičaté uši?"
„To si piš."

Povídali jsme si. Čas s ním neskutečně letěl. Najednou jsme byli na místě a vykládali věci. Vzala jsem svoji malou sportovní tašku a vydala jsem se po boku Lukáše k zápisu.
„No ne hele, Lukáš je tu s nějakou babou!" Vykřiknul nějakej kluk a přihnal se k nám.
„Ahoj, já jsem Tomáš." Podal mi ruku.
„Ahoj, Týna." Usmála jsem se a Lukáš si stoupnul blíž ke mě.
„Dej si pozor, je pod mojí ochranou." Skoro zavrčel.
„Víš, že jsem šťastně zadaný člověk, ale kdybych nebyl..." Pohlédl na mě a já se začervenala.
„Je to místní šašek, blázen a hudební doprovod."
„Shrnuto do pár slov, každý ráno funím do trumpety." Mrknul na mě a já se rozesmála.
„Jako fakt si myslíš, že ti ty věci budu tahat z auta sám?" Odněkud se vyloupnul další kluk. Byl nápadně podobný Tomášovi a mě hned došlo, že jsou dvojčata.
„Je hele, nový maso." Prohlédnul si mě.
„Je moje." Tentokrát Lukáš opravdu zavrčel a já už jsem toho měla dost.
„Lukáši, jestli se nepřestaneš chovat jako můj hlídací pes, tak ti jednu vrazím a je mi úplně jedno, že ti tím zkazím reputaci..." Otočila jsem se na něj se založenýma rukama, ale když jsem viděla, jeho pohled, větu jsem nedokončila. Hleděl na mě najednou úplně jinak než v autě. Vyschlo mi z toho v ústech. Jakoby ty slova myslel naprosto vážně. Je moje... Pořád jsem to slyšela v hlavš.
„Cejtíš najednou to dusno?" Špitl Tomáš a Tadeáš přikývnul.
„Luky!" Odněkud se ozval afektovaný dívčí hlas.
„A je po romantice, Michala už slintá."

Mezi mě a Lukáše vběhla holka s blond vlasy, velkým výstřihem a krátkými šortky, které jí končily sotva pod zadkem. Mrkala na něj těma dlouhými řasami a vrhla se mu kolem krku. Lukáš zakoulel očima a hodil na mě otrávený obličej.
„Míšo, no ahoj..." Zamumlal a nechal své ruce ležet volně podél těla.
„Tak dlouho ses mi neozval! Slíbil jsi, že se stavíš a nestavil. Chyběl si mi!" Vedla monolog a já přestala poslouchat, místo toho jsem se otočila na ty dva místní kašpary.
„Takže ty jsi jeho?" Šťouchnul do mě Tomáš a já se zasmála.
„Leda v jeho snech." Zazubila jsem ho.
„Tak v tom případě mi dovol, abych ti ukázal, kde máš stan." Vložil se do toho Tadeáš a Lukáš na něj přimhouřil oči. Já na něj vyplázla jazyk a on mě pohledem žádal o pomoc, protože ta pijavice, jak by jí Lukáš určitě nazval, se od něj nechtěla odtrhnout.
„No vidím, že Lukáš má o zábavu postaráno, tak co kdybyste mi teda ukázali, kde složím hlavu." Pohlédla jsem na kluky a vzala jsem si svoji tašku.
„To je všechno co máš?"
„Myslím, že to stačí." Pokrčila jsem rameny.
„Tak to si asi jediná holka, která s sebou nemá tři kufry. Tak pojď."
„Moment!" Lukáš Michalu odstrčil a v mžiku byl u nás.
„Dej mi to." Vzal mi tašku, pak mě vzal za ruku a táhl mě pryč od všech.
„Co blbneš?" Smála jsem se.
„To bys mě tam s ní opravdu nechala?" Zeptal se.
„Nevypadal si, že by ti to vadilo... Vlastně trochu jo, ale byla to docela sranda." Uchechtla jsem se.
"To ti nezapomenu." Ušklíbnul se a vedl mě dál.

„Tady bydlíš." Hodil mi tašku do jednoho podsaďáku a do druhého hned vedle hodil svůj batoh.
„Vedle tebe?"
„No jasně, dostal jsem od Marka s Vilémem za úkol tě hlídat."
„To teda ten pravej! A co to mělo znamenat? Já jsem tvoje?" Pohlédla jsem mu do očí, ale on nic neříkal, jen mi pohled oplácel. Nevím, jak dlouho jsme tam stály a hleděly si do očí. Něco mě k němu silně přitahovalo a já s tím neúspěšně bojovala. Byl tady. Najednou se tvářil tak vážně a můj mozek nefungoval.
„Ahoj, tak ty si asi Týna viď?" Trhla jsem sebou a pohlédla jsem na dívku, která se objevila z druhé strany z podsaďáku a s pokusem o úsměv jsem přikývla.
„Já jsem Mája." Mávla na mě.
„Ahoj. A ty jsi asi ta jediná holka tady, co neslintá po tomhle chlapovi, že?" Odtušila jsem.
„Dalo by se to tak říct, tak co Lukyne? Michala už se na tebe vrhla? Byla celá nedočkavá, kdy se
objevíš. A vsadím se o co chceš, že za chvíli se přiřítí ještě Alena a Klára."
„Tohle nesnáším." Zakoulel očima.
"Nekecej! Užíváš si to. Jako každej chlap! Navíc, co za to můžeš sám." Mrkla na něj.
„Kolik těm holkám je, že slintají po takovým starochovi?" Nadzvedla jsem obočí a Mája vyprskla smíchy.
„No dovol?" Pohlédl na mě a já se na něj zazubila.
„Myslím, že jsem si tě právě oblíbila. Pojď, vezmu tě po obhlídce tábora. Lukáše nebudeme rušit, řítí se mu společnost." Kývla směrem k vlajkovému stožáru a já se smíchem zavrtěla hlavou.
„Nepřipadáš si jak Karel Gott?"
„Jak to myslíš?"
„No div nechodíš o holi, ale tvoje fanynky předevčírem vylezly z plíny."
„Tohle mi zaplatíš." Pohlédl mi do očí a já se v tichu zajíkla. Klidně stokrát! Odhodila jsem tričko do stanu, nechala jsem si na sobě pouze vršek od plavek a kraťasy. Mrkla jsem na Lukáše, kterému najednou došla slova.
„Užij si to." Mávla jsem na něj.
„Dávej mi na ní pozor." Houknul na Máju, když jsme odcházely.