Před úsvitem

Poklad na konci duhy

Tohle samozřejmě ještě není konec, ale už jsme těsně před závěrem.
Varování: Tahle kapitola je opravdu hrozná slaďárna! Takže si radši připravte inzulín.
Smějte se.
——————————————

Koukla jsem na sebe do zrcátka a snažila jsem se rozčesat ten chemlon, co jsem měla na vlasech. Lukáš už byl převlečený a pobíhal někde venku. Já na sebe rychle hodila kostým a vykoukla jsem ze stanu, kde pobíhalo milion skřítků, elfů, víl a kdo ví čeho ještě. Pohlédla jsem na oblohu. Vlastně těch pár kapek, které padaly, byly celkem osvěžující. Došla jsem ke své skupině a pak už jsme jen čekali na instrukce.

Podle instrukcí jsme se vydali na louku, kde děti plnily nějaké úkoly. Stanovišť zde bylo požehnaně a úkoly byly čím dál tím těžší, ale byla to zábava. Na každém stanovišti dostaly další a další indície, které je měly dovést k nějakému velkému překvapení. Byli jsme u posledního stanoviště, když za mnou přišla Mája a podala mi obálku nadepsanou mým jménem. Zmateně jsem na ní pohlédla, ale ona mi věnovala jenom úsměv a pak se ztratila. Pohlédla jsem na oblohu, která byla téměř bez mráčků a vytvořila se na ní duha. Pak jsem pohlédla na děti, které dokončovaly další úkol. Otevřela jsem obálku a vytáhla list.

Poklad najdeš na konci duhy

Co to mělo znamenat? Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo si mě nevšímal. Všichni byli zabráni do svých úkolů.
„Zvládnete to Ondro?"
„Jasný." Přikývl a já se vydala za duhou.
Musela jsem se sama sobě smát. Tohle bylo opravdu postavené na hlavu. Každý věděl, že konec duhy neexistoval, ale vydala jsem se směrem k potoku, kam duha směřovala. Byla jsem zmatená, vůbec jsem nechápala o co jde, nebo co mě tam čeká, ale tak nějak jsem věděla, čí je to práce.

Když jsem došla k potoku, tak už na lávce jsem se zarazila nad okvětními lístky, které byly rozházené po cestě na vedlejší louku. Pohlédla jsem nad sebe a vydala jsem se po cestě. Když jsem došla na louku, okolo cesty stály všechny děti a vlastně celý tábor a přihlouple se na mě usmívali.
Zamračila jsem se.
V dálce zněla hudba a lidé se začali rozestupovat, jak jsem šla blíž, aby mi uvolnili výhled. Uprostřed toho všeho klečel Lukáš. V ruce držel něco, co se odráželo ve slunci a hleděl na mě.

Flash back

„Protože si tě jednou vezmu, maličká." Mrknul na mě, vstal a skočil do vody. Jeho slova jsem nechápala. O co mu šlo? Měl tolik holek a měl potřebu motat hlavu malé holce? Nudil se snad? Zasmála jsem se tomu a vstala jsem. Koukal na mě z bazénu.
„Až najdu poklad na konci duhy." Mrkla jsem na něj a odešla jsem.

End Fl.

Srdce se mi zastavilo, když jsem přišla blíž k němu a spatřila jsem, že v ruce drží prstýnek s kamínkem, který se ve slunci třpytil a odrážel barvy duhy. Otevřela jsem ústa a zase jsem je zavřela.
„Lukáši, co to...?" Pohlédla jsem na něj.
„Kdysi jsem ti řekl, že si tě vezmu a ty jsi mi na to řekla, že si mě vezmeš až najdeš poklad na konci duhy. Nevím, jestli je zrovna tohle to, o čem si mluvila, ale... Chci s tebou strávit zbytek života. Možná je to moc rychlé a možná jsem to úplně nepromýšlel, ale vezmeš si mě?" Hleděl na mě s neskrývanou nejistotou a mě se do očí nahrnuly slzy.
Vůbec jsem netušila, co mám dělat, nebo co mám říct. Tak moc jsem chtěla souhlasit, ale mohla jsem to udělat?
Milovala jsem ho, to jsem věděla už dlouho. Chtěla jsem s ním být, ale věděla jsem, jak těžké to pro nás bude.
A i když už jsem na to byla připravená, tohle jsem nečekala.
On to se mnou myslel opravdu vážně! Nebyla jsem jen nějakým zpěstřením.
Srdce se mi divoce rozbušilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe na všechny a pak jsem si klekla k němu.
„Když jsem řekla, že si tě vezmu, až najdu poklad na konci duhy, tak teď už asi nemůžu couvnout, ne?" Usmála jsem se.
„Takže?" Nadzvedl obočí a já cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.
„Ano." Přikývla jsem. Vrhnul se na mě a políbil mě.
Objala jsem ho.
„Ano, ano, ano..." Zašeptala jsem mu do ucha.
Navlékl mi na prst ten nejhezčí prstýnek, co jsem kdy viděla a ostatní začaly tleskat.
„Jsi blázen!" Zašeptala jsem mu do ucha a on se zasmál, vzal mou ruku do své a společně jsme se postavili.
„Gratulujeme!" Ozývalo se ze všech stran. Tadeáš se ke mě přihnal, aby mě obejmul, pak i Mája a ostatní.
„Jak dlouho jste to plánovali?"
„Pár dní." Mávl rukou Tomáš a já se otočila na Lukáše.
„A co kdybych řekla ne?"
„Tak bych byl za blbce, ale rozhodl jsem se to risknout." Pohladil mě po vlasech.
„Miluju tě." Políbila jsem ho.

V táboře jsme seděly u kamen a já se pořád dívala na prstýnek, který zdobil můj prst. Usmívala jsem se jak pitomá a přemýšlela jsem, co teď budeme dělat.
„Lukáši?" pohlédla jsem na něj, když se cpal večeří.
„Hm?"
„Co kdybychom se vzali tady? Myslím, co kdybychom se zkusili vydat na úřad, zažádat o povolení a zeptat se, jestli by nějaký oddávající neměl čas předposlední den tábora?"
Lukáš zrudnul a začal kašlat. Zaskočilo mu jídlo.
„T-to myslíš vážně?" Pohlédl na mě a já přikývla.
„Já vím, že je to hrozně rychlý, ale... Možná to tak bude nejlepší."
„A co vaši, co bráchové a holky? To je nechceš na svatbě?"
„Chci, ale... Když se vrátímě jako manželé, nikdo nám nemůže už nic říct, chápeš?"
„Wow, no... Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Nechápej mě špatně, vůbec nejsem proti, jen přemýšlím, jak to udělat."
„Ale šel bys do toho?"
„Děláš si srandu? Je mi jedno jestli si tě vezmu hned tady nebo za rok někde jinde. Chci s tebou prostě být."
„Stejně nemůžu uvěřit, že si to plánoval!"
„Hodně jsem o nás přemýšlel od začátku tábora, vlastně ještě dýl. Já věděl, že s tebou chci být, jen ty si mi to trochu komplikovala, ale po včerejšku už jsem se bál méně."
„Bál ses, že tě odmítnu?"
„Docela ano." Přiznal a já jsem se musela smát.
„Ty jsi blázínek, víš to?" Zavrtěla jsem hlavou a vstala jsem.
„Týno?" Přišla za mnou Alena.
„Ano?" nadzvedla jsem překvapeně obočí.
„Chtěla jsem vám pogratulovat." Usmála se a já jí úsměv opětovala.
„Děkuji, vážím si toho."
„Taky jsem se chtěla znova omluvit, měla jsem nějak zakročit, ale žárlila jsem. Teď už chápu, že bychom stejně ani jedna neměla žádnou šanci. Jen doufám, že jednou zažiju něco tak hezkého, jako ty."
„Určitě Alčo, jen musíš ještě chvíli vydržet. Já si taky počkala, ale stojí to za to."
Pohlédla jsem na Lukáše, který se culil opodál a vyplázla jsem na něj jazyk.
Teď už se mohlo stát cokoliv, ale věděla jsem, že s ním po boku, vždycky všechno zvládnu.