Před úsvitem

Všechno dobře dopadne

Ahoj,
nevím, jestli mi to budete věřit, ale posledních pár dnů mám problém, že něco publikuji s vědomím, že se to zveřejnilo a další den zjistím, že ne 🙈😀.
Tak proto ty pauzy.
Smějte se
—————————————

Probudila jsem se, až když Tomáš vyhrával na trumpetu. Lukáš se opíral o loket vedle mě a prohlížel si mě.
„Zaspal si úsvit. Neměl bys teď pozorovat východ slunce nebo tak něco?"
„Tohle je hezčí pohled."
Povzdechla jsem si a taky jsem se podepřela na loktech. Musela jsem mít ránu. Vlasy mi určitě trčely do všech možných stran a cítila jsem, jak mám zmuchlanou tvář.
„Ty jsi hroznej kecka." Šťouchla jsem do něj a on se zasmál.
„Jen chci podotknout, že už tě mám ve své posteli, to je ke svatbě jenom krůček."
„Ještě jsem nenašla ten poklad...
"...na konci duhy." Dodal za mě a já se zasmála a posadila se.
"Alespoň mám naději." Zazubil se.
Natáhla jsem se po kraťasech a oblékla jsem si je pod dekou. Prozatím jsem si na sobě nechala jeho triko a vykoukla jsem ze stanu.
„Už se řítí budíček." Okomentovala jsem bandu malých dětí, které se právě snažily probudit Radka.
Stály u jeho stanu minimálně pět minut a pořád křičely: Budíček! Vstávat! Najednou z jeho stanu vylétla bota.
„Radek je po ránu trochu nevrlý, co?" Zasmála jsem se.
„Co po nich hodil tentokrát?"
„Botu."
„Klasika." Přikývl a společně jsme pak vylezli ven dřív, než k nám stačili dolézt děti. Chytnul mě za ruku a vydali jsme se do jídelny. Mája na mě mávla od kamen a podávala mi hrnek s kafem.

„Děkuji, si moje záchrana." Usmála jsem se vděčně.
"Mě si za kafe nikdy takhle nepoděkovala." Obrnil se Lukáš.
"Možná proto, že jsi mi ještě žádný neuvařil." Odsekla jsem se smíchem.
„Není zač, věci už budeš mít suché, pak ti je složíme a můžeš si je vzít."
„Složím si je sama, to je v pohodě."
„Žádný takový, složí ti to holky, hele já vím, že jsi dospělá a že si to můžeš udělat sama, ale tady jde o princip." Vložila se do toho Maruška a já už radši neodporovala. Koukla jsem na Lukáše, který byl v živém rozhovoru s Tadeášem.

„Hele jak si včera říkala, že jdeš na žurnalistiku, to takhle píšeš do novin?" pohlédla na mě Mája a já přikývla.
„Píšu do deníku ve městě, jezdím zdarma na různé akce a tak, je to opravdu spíš oddech, ale nějak se začít musí. Pak si toho píšu spoustu do šuplíku. Miluju jak mám v rukou osud postav. Přehrávám si v hlavě jejich obraz a charakter a říkám si, jak by se asi zachovali. Jednou bych chtěla vydat knihu, ale... Nevím jestli budu mít odvahu."
„Tak to tě obdivuju, já nejsem schopná sesmolti větu."
„Určitě máš talent na něco jinýho."
„Dělám design bytů, to mě baví."
„Tak to je super, někdy mi navrhneš dům mých snů, jo?" Šťouchla jsem do ní a ona s úsměvem přikývla. Vzala jsem si na tácu jednu buchtu a šla jsem si dát cigaretu.

„Co tam tak řeší?" pohlédla sem na Tomáše, který popíjel svoje kafe.
„Nemám tušení, ale určitě zase nějakou kravinu, to jim je podobný." Zamumlal Mája.
„Hele a co ty? Jak je to s tebou?"
„Se mnou? No před pár lety sem s náma jezdily ještě dvě holky. Lenka a Šárka. Byly si hrozně podobné, ale každá byla úplně jiná. Vždycky se mi líbila Šárka a snažil jsem se jak to šlo, aby si mě všimla. Šárka byla cílevědomá, věděla co od života chce a byla hodně namyšlená, ale to jsem neviděl. Svoji mladší ségru brala jako zátěž a pořád jí něčím shazovala. Bohužel jsem se k ní přidal, jen abych v jejích očích byl lepší..."
„Že si teď s Lenkou?" Ohrnula jsem prosebně ret a on se zasmál a pokračoval ve svém příběhu.
„Jeden rok Šárka nemohla přijet na tábor hned, přijela asi až po třech dnech a jak tam byla Lenka sama a nebyla v Šárčině stínu, ukázalo se, že je to vlastně strašně fajn holka. Byla víc sebevědomá a pořád se usmívala, každému pomáhala. Najednou jsem si uvědomil, že jsem byl hroznej kretén, že jsem jí předtím takhle neviděl. Ale to víš, první dojem jsem neudělal zrovna skvělej, takže mi dalo hodně sil jí získat. Byla vůči mě samá sarkastická narážka, ale nakonec mi dala šanci. Její ségra běsnila, najednou neměla věrného pejsánka, který za ní běhal a já prohlédl."
„To je hezkej příběh."
„Bylo to horší, než to zní. Fakt. Lenka mi to dávala sežrat s plnou parádou. Nechtěla uvěřit, že kluk, který jí pořád ubližoval, by jí mohl mít rád. Připsal jsem si jako blázen, který pořád zkouší jednu a tu samou věc a očekává jiný výsledek."
"A jak jste si dali první pusu."
"Oh! To je skvělá historka!" Zasmála se Mája.
"Po jedné noční hře jsme se hrozně pohádali, protože jsem jí vyděsil. Křičela na mě jako na malého parchanta a já tam jen stál a nechal si to líbit. Když toho nechala a nadechovala se pro druhé kolo, přitáhl jsem si jí a políbil."
"A dostal takovou facku, že to museli slyšet i na druhé straně lesa v druhém táboře." Smála se Mája.
„Ale všechno dobře dopadlo."
„Vždycky to musí dobře dopadnout. Je to jen v hlavě, víš."
„Jak to myslíš?"
„Vidím na tobě, že se bojíš, ale Lukáš je z tebe úplně hotovej."
„To není tak jednoduchý." Namítnul:
„Je... Věř mi." Mrknul na mě.
"Nehledě na to, co by se stalo, kdybych se s ním dala dohromady... Nemůžu po něm chtít, ať na mě několik let čeká. Nastupuji na školu a nebudu moc jezdit ani domů. To od něj přece nemůžu chtít."
"Proč ho nenecháš, ať se sám rozhodne."
"Protože všechny takové vztahy končí stejně a akorát by nám to ublížilo. On by se bál, jestli si tam někoho nenajdu, já bych se bála..."
„Takže to rovnou odsuzuješ k zániku." Dodá.
„O nic přece nejde ne? Vždyť mě nemiluje, nebo tak něco."
„A proto se okolo tebe pořád tak motá?"
"Zakázané ovoce." Pokrčím rameny.
„Hele... Je mi dvacet, jemu bude skoro třicet, to přece nejde! On má svojí práci a svůj život, já mám všechno ještě před sebou. Neklapalo by to."
„Jsi hodně přes rozum, co?" Pohlédla na mě Mája.
„Jak to myslíš?" Zamračila jsem se.
„Přemýšlíš hlavou a utlačuješ srdce."
„Možná, ale je to tak špatné? Prostě jen nechci, aby mi někdo ublížil."
„Pak ale v životě nezažiješ nic zábavného." Namítl Tomáš.
„Tome já..."
„Co řešíte?" Přisedl si Lukáš a já zavrtěla hlavou a usmála jsem se na něj. Věnovala jsem mu cigaretu.
„Jen blbosti." Mávla jsem nad tím rukou.
„Lukáši? Nechceš si sednou sem k nám?" Houkla na něj Klára a on se ani neotočil.
„Lukáši?" Byla neodbytná.
„Nechci." Pohlédl na ní s jasným výrazem ve tváři.
„Co s tebou je? Nikdy ses takhle nechoval. Nevadilo ti, když jsem tě škrábala na zádech, nebo když tě Alena stříhala. Seděl si s náma a povídal si a najednou děláš, jako by si nás neznal. To si tak podělanej z tý svojí holky?" Vložila se do toho Michala.
„No to víš, dělá box, nerad bych se s ní dostal do křížku." Zazubil se na mě a já vyprskla smíchy.
„Vypnula bych tě levou zadní." Mrkla jsem na něj a Tomáš nadzvedl obočí.
„Děláš box?"
„Člověk se musí umět nějak bránit, když se okolo tebe motají takový vagabundi." Vyplázla jsem jazyk na Lukáše a položila jsem si hlavu na jeho rameno.
To co Tomáš před tím říkal bylo skoro to samé, co říkaly holky. Možná by to nebylo tak špatné. Možná bych se měla přestat bránit a zažít aspoň hezké léto.
Jenomže můj rozum byl prostě hlasitější než moje srdce. Vždycky tomu tak bylo. Nikdy jsem se do ničeho nepouštěla po hlavě. Vždycky jsem si musela všechno pečlivě promyslet a věděla jsem, že následky tohohle vztahu by byly devastující.
Nebo má Tomáš pravdu a odsuzuji to k zániku pouze já? Byla jsem zmatená. Tak moc bych chtěla těm hezkým řečem podlehnout, ale věděla bylo ve mě až spoustu pochybností.
Pohlédla jsem na jeho tvář a nevědomky jsem se usmála.
Byl opravdu hezký. Měl ostře řezané rysy a strniště na tváři. Toužila jsem se ho dotknout.
Mohl mít na každé prstu deset holek. Vždycky. Přesto byl trochu jiný než třeba Vilém. I když holky docela střídal, vždycky se pokusil alespoň o vztah.
Proč tak moc stál o mě?
A proč já tak moc chtěla porušit své zásady a být jeho?
„Takže fakt nejdeš jo?"
„Fakt nejdu." Zavrtěl hlavou a Michala nasupeně odešla.
„Klidně běž, kvůli mě se nemusíš držet zpátky." Zamrkala jsem na něj a on se ušklíbnul, ale nic neřekl.
„Fakt ti drbala záda jo?" Vyprskla jsem znovu smíchy a on se zamračil.
„Mám rád, když mě někdo drbe na zádech." Pokrčil rameny.
"A já myslela, že maj kluci rádi, když je někdo drbe na koulích."
Lukáš vyprsknul kafe na Tomáše a rozkašlal se.
"Hej!" Houknul Tomáš dotčeně a Mája se plácala smíchy do stehen.
"Sakra Maličká! Takovej slovník jsem od tebe po ránu fakt nečekal."
Zazubila jsem se.
"A teď už to nemáš rád? Myslím to drbání na zádech." Zamrkám nevinně.
"Ne, dospěl jsem."
„Skoro ve třiceti, to je pokrok."
"Teď bych byl radši, kdyby mě jistá amazonka drbala na koulích." Vrátil mi to a tentokrát jsem to byla já, kdo smíchy vyprsknul kávu na Tomáše.
"Tak ale!" Vstal a pohlédl na sebe.
"Příště mi řekněte předem, ať si vezmu deštník."
"Neříkej nic, co nechceš... Jednou by se ti to mohlo splnit." Pohlédla jsem mu do očí a on ztěžka polknul.
„Hele maličká, nezahrávej si se mnou, sice děláš box, ale vsadím se s tebou o co chceš, že bych tě na záda dostal ani bys nemrkla."
„No..." Ozval se znovu Tomáš.
„Myslím, že nemusím být u všeho. Jdu se převléknout! A tohle mi pak vyperete." Odešel a Mája se nenápadně vytratila s ním.
„Vyspala ses dobře?" Usmál se na mě s pohledem stále zabořeným do mých očí. Jakoby neexistovalo nic kolem nás.
„Měla jsem svoje osobní topení." Zazubila jsem se na něj a on mě pohladil po vlasech. Chvíli jsme seděli mlčky a jen na sebe hleděli, pak nás vyrušila Běta, když zavelela na nástup.