Před úsvitem

Upřímné ráno

Bylo ještě brzy, když jsem se probudila z hodně divokého snu. Byl v něm Lukáš a já a bylo to tak skutečné, že když jsem se probudila a neviděla jsem ho vedle sebe, byla jsem hodně zmatená. Koukla jsem na hodinky a zjistila jsem, že je teprve pět ráno. Venku sotva svítalo. Vzbudit nás přijdou až za hodinu. Hodila jsem na sebe mikinu a vydala jsem se do jídelny, kde seděl Tadeáš a zbytek osazenstva kuchyně. Ohřívali se u plotny a vařili čaj. Vzala jsem si hrnek a udělala jsem si silné kafe, které jsem zalila čistou vodou, která už taky bublala na plotně. Sedla jsem si vedle Tadeáše.
„Co že jsi vzhůru tak brzo?"
„Nevím, nějak jsem se probudila a už se mi nechce spát." Usmála jsem se.
„Hele promiň, že se ptám, ale ty jsi Lukášova holka, nebo ne?"
„Proč?" Zasmála jsem se.
„Neber to nijak osobně, ne že bych se bál s tebou flirtovat, kdyby ano, už jen proto, že ho to tak vytáčí, ale... Jen by mě zajímalo, jak se ti ho podařilo zkrotit."
„Lukáš není takový sukničkář. Nebo teď už ne. Copak tu změnu nevidíš?" Vložila se do toho Běta.
„Vlastně máš pravdu. Dřív se nemohl té pozornosti nabažit... Teď se jí spíše vyhýbá, ale myslel jsem si, že je to tebou."
„Možná je, nevím." Pokrčila jsem rameny, ale na jeho otázku jsem mu neodpověděla. Líbil se mi ten pocit, že k někomu patřím, i když to bylo trochu jinak. Každopádně jsem tu byla s ním a právě teď mě tak trochu přiváděl k šílenství.
Nakonec jsem byla možná ráda, že k tomu polibku nedošlo. Zamotalo by mi to hlavu ještě víc a ublížilo by mi to. Za pár měsíců jsem měla odjet pryč a on... Třeba to byl jen nějaký jeho rozmar...
„Hodíte se k sobě." Řekl najednou a mě zaskočilo.
„Prosím?"
„Ty a on vedle sebe vypadáte, že k sobě tak nějak prostě patříte." Pokrčil rameny.
„Jsme jako dva kousky puzzle." Zasmála jsem se ironicky.
"Akorát on je zlý vlk a já nebohý bílý králíček."
„Chceš rozpéct vánočku?"
„Moc ráda, děkuju Maruško."
„A co ty? Máš nějakou holku?"
„Ne já... Nemám." Odkašlal si a uhnul očima. Chvilku jsem si ho prohlížela a pak jsem se usmála.
„Rozumím." Mrkla jsem na něj a on se začervenal.
„Jsi bystrá."
„Hele já jsem s tímhle v pohodě, vážně. Studovala jsem uměleckou školu a tam to bylo normální, ale hádám, že moc lidí to neví."
„Ne. Moc lidí ne, tak nějak mě baví hrát si na lamače dívčích srdcí."
„To je kruté." Vzala jsem si z plotny rozpečenou bábovku.
„Kouříš?"
„Tak moment tak dlouho se zas neznáme, abych..."
„Cigára, blbečku." Zasmála jsem se a on přikývl a společně se mnou se vydal vedle jídelny, kde byl takový kuřácký koutek.
Zapália jsem si a cítila jsem, jak se mi život vlévá do žil.
„Já a Lukáš nejsme pár." Přiznala jsem se pak a on přikývl.
„Myslel jsem si to, ale to nic nemění na mém názoru. Líbí se ti, že jo?"
„Mám ho svým způsobem ráda jinak, než jako kámoše, ale... Jak ti to mám vysvětlit? Je o tolik starší a je to nejlepší kamarád mých bratrů. Všechno by to zkomplikovalo a navíc mě vidí jen jako malou holku. Určitě to bere jako zábavu."
„To si nemyslím, ať je Lukáš jaký chce, takhle by si s holkou nezahrával. Navíc to vypadá, že k tobě má opravdu blízko."
„Možná... Známe se už tak dlouho. Možná mě vidí jako někoho, koho musí ochraňovat. Mladší sestru."
"Kdyby se takhle koukal na ségru, asi by ho zavřeli." Zasmál se.
"Další věc je, že jdu na vysokou daleko a nevěřím vztahům na dálku."
„Třeba by šel s tebou. Je to kluk šikovnej, určitě by si nějakou práci našel."
„Když to říkáš, zní to rozumě, ale můj rozum mi velí jinak."
„A srdce?"
„Srdce je mladé a nezkušené a já ho nechci dát prvnímu klukovi, který by ho nejspíš zlomil."
„Ale když to nezkusíš..." Pokrčí rameny.
"Aspoň by si měla hezké vzpomínky..."
„Tady si maličká. Věnuješ mi jednu?"
„A já jsem vosk?"
„Ne, ale ty bys za to mohl chtít nějaké služby na víc." Zaksichtil se a já se zasmála.
„Rozumím tomu tak, že Lukáš to ví?"
„Jo, protože mi pořád čuměl na zadek." Ušklíbnul se blonďák.
„Nemůžu za to, že je božskej." Uchechtnul se Tadeáš.
„Fuuuuj." Ušklíbla jsem se a podala jsem Lukášovi cigáro.
„Ty nemáš vlastní?"
„Nemám, ale neboj vrátím ti to i s úroky. Dnes večer se vydáme do hospůdky tady kousek, tam ti je koupím, jo?"
„Nemusíš, já si jich vzala dost."
„Ale já chci." Mrknul na mě a zapálil si.
„Taky nemůžeš dospat?"
„Vždycky takhle vstávám. Pozoruju úsvit, ten moment před východem slunce, kdy se celé nebe zahalí do té zvláštní barvy a kochám se panoramaty." Měla jsem okolo sebe přehozenou mikinu, ale nebyla zapnutá a byla docela zima, vůbec mi nedošlo, že moje tělo reagovalo, až když se mi zadíval na hrudník. Bílé tílko bez podprsenky nenechávalo moc prostoru pro fantazii.
„Hej!" Přitáhla jsem si blíž mikinu a Tadeáš se mohl potrhat smíchy.
„Jdu si ještě pro kafe, chceš taky?" Pohlédla jsem na něj a on přikývl.
„A kdyby si mi tak ukořistila kus té skvělé vánočky, tak se taky nebudu zlobit." Líbnul mě do vlasů a posadil se vedle mě, když jsem vstávala. Nechala jsem je tam samotné a zamířila jsem do kuchyně.

„Ty jsi do ní totálně udělanej, co?" Šťouchnul do něj Táda a Lukáš se zamračil.
„Kámo, tohle je tvrdej oříšek. Nemyslím si, že znám holku jako je ona."
„To není odpověď na mojí otázku."
„Hele je divný, když jednoho dne prostě vidíš holku a víš, že si jí chceš vzít?"
„Ona tě fakt dostala co?" Zasmál se.
"Víc, než jsem si donedávna myslel. Když byla na té pomyslné hranici mezi malou holkou a dospělostí, totálně jsem jí propadl, ale pak jsem jí dlouho neviděl a říkal jsem si, že je to jen bláznivá touha. Jenomže když jsem jí před pár měsíci zase potkal..." Přikývl a povzdechl si.
"A proč jí to neřekneš?"
"Protože ona nevypadá, že by to viděla stejně. Je tak mladá, brzo odejde daleko na školu a... Nechci jí komplikovat život."
„Jo, tak to ti jde skvěle, vzhledem k té puse, co si jí před chvíli věnoval."
„Nějaká část ve mě, se toho pořád nechce vzdát." Pokrčil rameny.
„To je ta holka o který si mi vyprávěl před pěti lety?"
„Jo, to je ona." Přikývl a Tadeáš hvízdnul.
„Nikdy jsem nic takového nepoznal, když se na ní podívám, tak prostě nějak vím, že je to ona. Ta holka se kterou chci být a to i přes to, že vím, že mě její bráchové zabijou."
„Máš dva týdny na to, aby si jí okouzlil. Tábor má svoje kouzlo. Počkej večer u táborového ohně při písničkách, tam zjihne každá. Tomáš ti půjčí kytaru, ty zapěješ něco romantickýho a bude kocour v troubě."
„Vole." Rozesmál se.

Když jsem se vrátila, byli v plném hovoru a utahovali si jeden z druhého. Hleděla jsem na dva muže, kteří vypadali jako kluci, co včera vyšli ze střední stejně jako já.
„Tady." Podala jsem mu hrníček s kávou a vánočku.
„Děkuju, maličká."
Sedla jsem si vedle něj a zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru až se Tadeáš najednou zvedl, že musí jít budit ospalce a krátce na to už Tomáš troubil na trumpetu.
„A máme tady další krásný den." Usmál se na mě Lukáš a přehodil okolo mě ruku. Bylo mi chladno a tak jsem nepohrdla přitisknout se k jeho boku a vnímat teplo, které z něj proudilo. Ignorovala jsem všechny pohledy závistivých holek, bylo mi tak krásně, že mi bylo u prdele, kdo na mě jak kouká. Právě tady a teď, bych vydržela sedět věčnost.